Z obliga - 1.část
Zazvonil telefon. Volal mi otcův přítel, říkejme mu pan Rudolf, 85 let. Chci ti jen říct, povídá, že tvůj otec je v nemocnici. Je to s ním dost špatné, nemůže chodit a pravděpodobně není šance, aby se vrátil domů.
Pan Rudolf zná mého otce padesát let, zná i jeho vztah ke mne. Nikdy se nezajímal o příčiny otcova záporného postoje ke mně. Myslím, že vinu by stejně viděl na mé straně. Rudolf má dvě dcery mého stáří a celý život jim a jejich rodinám pomáhal, i když bych řekl, že jeho chování v rodině je neméně autoritativní jako chování mého otce. Také Rudolf se snažil něčeho v životě dosáhnout, ale šel na to cestou usilovné práce. V mládí se oženil, se svou ženou je dodnes (přes padesát let). Věnoval se budování kariéry. Stal se profesorem na vysoké škole s hodností doktora věd (DrSc.) a členem korespondentem Československé akademie věd. Práci, která byla sice prestižní, ale málo placená, věnoval celý svůj život. To společenské uznání mu můj otec celý život záviděl. O otcově povaze jsem podrobněji psal v článcích „Dát někomu šanci“ a „Ode zdi ke zdi“.
Poté, co mi Rudolf oznámil, že můj otec je v nemocnici, dodal, že by nebylo dobré, abych ho v nemocnici navštěvoval. Otec se prý jen při vyslovení mého jména začne rozčilovat. Rudolf usoudil, že bych měl zavolat své příbuzné z otcovy strany a požádat je, aby otce navštívili. Zavolal jsem tedy svou tetu, devadesátiletou otcovu sestru, abych se s ní poradil. Od ní jsem se však dozvěděl, že otec z nemocnice obtelefonoval všechny příbuzné a všem zároveň řekl, že nechce, abych já se dozvěděl, že je v nemocnici. Rudolf vyvinul ještě jednu iniciativu a zavolal mi telefonické spojení na syna otcovy třetí ženy. Otcova třetí žena zemřela před čtyřmi lety. Viděl jsem ji dvakrát v životě, z toho jednou, když byl otec ještě ženat se svou druhou ženou, ale s dotyčnou paní trávil volné chvíle. Už je tomu také více než 20 let. Jejího syna, údajně v mém stáří, jsem neviděl nikdy. Otec mě nikdy s příbuznými své třetí ženy neseznámil.
Syn třetí ženy mého otce, říkejme mu Jiří, dovedně zakryl překvapení nad mým telefonátem, ale usoudil, že jako vlastní syn mám právo znát informace o zdravotním stavu svého otce a stručně mi sdělil, že otec bude hospitalizován vzhledem k chorobám stáří asi měsíc a pak se opět vrátí domů. Sdělil jsem tyto informace panu Rudolfovi, který byl mezitím mého otce také navštívit v nemocnici. Přemýšlel jsem o tom, zda mám otce také navštívit, i když otec všem řekl, že nechce, abych já o jeho hospitalizaci věděl. Pak jsem si řekl, že jestliže je otcův stav opravdu tak vážný, jak soudil pan Rudolf, že je dobré, aby okolo něj v posledních dnech života byli lidé, ke kterým má důvěru a to já rozhodně nejsem. Otcův záporný postoj ke mě se nevytvořil poslední dobou, byl vlastně stále stejný v průběhu celého mého dospělého života. Patrně to bylo způsobeno tím, že jsem nedokázal být loutkou v jeho rukou jako jiní lidé, kteří se vyskytovali v jeho okolí.
Asi za týden volal pan Rudolf. Hlas měl rozčílený a naléhavý. Dozvěděl jsem se, povídá pan Rudolf, že tě otec v závěti vydědil. K tomu přece nemá důvod, rozčiloval se pan Rudolf. Měl bys s tím něco dělat! Co bych s tím měl dělat, ptám se, otec asi odkázal to, co po něm zbude někomu, komu to přeje víc než mně. Zavolej právníka a napadni otcovu závěť, naléhal Rudolf. Proč?, ptám se, vždyť je otec stále naživu. Přece jen mě to však znepokojilo. Ne proto, že bych mohl po otci něco zdědit. Jeho majetek mi nikdy nezajímal. Otce jsem mám z dětství spíše spojeného s hádkami rodičů o dluhy. Jenže za posledních čtyřicet let, kdykoli se otec v mém životě objevil, vždy to bylo spojeno s nějakými nepříjemnostmi.
klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat