Růžencová slavnost
Včera jsem byl na výstavě, která je uspořádána k pětistému výročí namalování obrazu „Růžencová slavnost“. Obraz namaloval Allbrecht Dürer v roce 1506. Jo je let! Tolik generací lidí se vystřídalo na světě! A obraz zůstal.
Obraz je krásný, ale vlastně z původní malby zůstaly jen asi dvě třetiny.
Zbytek byl v průběhu staletí domalován restaurátory. O tom je vlastně celá ta rozsáhlá výstava. Stojí za shlédnutí. Bližší informace na stránkách Národní galerie v Praze.
Na výstavu jsem šel s paní Marií, (byl to její nápad), o níž jsem psal před časem v článku „Zázemí“.
Bylo krásné páteční odpoledne a tak jsme se šli projít do přilehlé Valdštejnské zahrady. Životní pesimismus paní Marie mě přivedl k tomu, že jsem si uvědomil, že ani návštěva výstavy nemusí být pro někoho samozřejmostí.
Někdo by tam vůbec nešel. Jeho myšlenkový svět se odvíjí v jiné rovině. Můj třicetiletý soused Petr má psychické problémy. Včera mi napsal tuto zprávu:
Noční sms jsem vyřešil, jak jsem Vám posledně napsal, v pondělí koupím video a objednám kuchyňskou linku, v úterý jdeme pro varnou desku, tak uvidíme. Teď jedu z chaty domů, zítra večer jdu s kámošem na pivo, tak se odreaguju.
Soused Petr by na takovou výstavu nešel. Ne proto, že by nebyl kulturně založen, ale jemu spíš vyhovuje dívat se doma na video nebo číst. Ačkoli má dělnickou profesi, je to jeden z mála lidí, o němž vím, že pravidelně navštěvuje místní knihovnu. Čte docela těžká díla – světové klasické romány či díla encyklopedicko-poučná. Ale má fóbii z lidí a z uzavřeného prostoru, tak se z něj stal samotář, který „řeší“ své problémy alkoholem.
Dnes jdu na návštěvu k přátelům, kteří jsou velice kulturně založeni. Stále navštěvují všelijaké kulturní akce, křestože paní Věra je vozíčkářka. Uvědomil jsem si, jak málo by toho na výstavě o Růžencové slavnosti viděla. Obrazy i popisky jsou umístěny v úrovni očí stojícího člověka. Je logické, že lidé se zdravotním postižením přicházení ze života o mnohé. Paní Věra by se však na tuto výstavu mohla podívat. Valdštejnská jízdárna má bezbariérový přístup. Ústřední dílo je veliké, je vidět dobře. Věra si z takové prohlídky může odnést zážitky v rámci svých pohybových možností. Slepý člověk by výstavu obrazů navštěvoval zbytečně.
Moje úvahy se vám mohou zdát morbidní. Avšak když jsme seděli s paní Marií ve Valdštejnské zahradě, uvažovala o tom, že její život dopadl jinak, než si myslela za mlada. Paní Marii znám téměř 30 let. Přesto, že jsme spolu tehdy pracovali 6 let v jednom podniku na vesnici, příliš jsme se neznali. Ještě před rokem 1989 nás oba život zavál do Prahy. Ona na té vesnici vyrůstala, čili šla do velkoměsta, já jsem se vrátil do rodné Prahy. Paní Marie nikdy v Praze nezakořenila a její venkovské rodiště se jí odcizilo. Paní Marie neustále přemýšlí, jak je všechno zbytečné. Málo co zkusí. Je jí 67 let a svůj život považuje za promarněný. Věře je 53 let a za těch zhruba 13 let, co jí znám, se stále o něco snaží. V rámci svých možností. Těžko by si mohla ve Valdštejnské jízdárně prohlédnout obrazy a přečíst popisky z úrovně stojícího člověka. Ale možná, že se na výstavu podívá na vozíku, bude-li jí má dnešní informace připadat zajímavá. A hlavně – podaří-li se jejímu manželovi poblíž zaparkovat autem.
Po výstavě jsme se šli s paní Marií podívat do nákupního centra Anděl. Paní Marie uvažuje o tom, že si domu pořídí internet. K tomu ovšem potřebuje i počítač. Než šla paní Marie do důchodu, pracovala v zaměstnání i na počítači. Divila se mě, že jsem si pořídil počítač domů a že ztrácím čas na internetu. Nemohla to pochopit, protože ví o mých potížích se zrakem. Nechtěla mi uvěřit, že počítač mě zbavuje do určité míry vnitřní samoty a že jsem se pomocí internetu za tu dobu seznámil s několika lidmi. Paní Marie má ve svých letech také už různé zdravotní potíže. Největší potíž je ta, že se nevyrovnala se svým vlastním životem. Je to potíž psychická, která vyúsťuje v organické symptomy. Marie stále čeká, že přijde něco zvenku, co jí dá vnitřní klid. Věří na posmrtný život a převtělování. Já na to sice nevěřím, ale i kdybych věřil, proč bych měl pasivně čekat až umřu, abych se dočkal lepšího života? Bude-li paní Marie ve svém dalším životě stejně pasivní jako dnes, vnitřní rovnováhy se stejně nedočká.
Tak takovouto úvahu ve mně vyvolala návštěvy výstavy Růžencová slavnost.
Komentáře
[1]17.07.06 00:11:53Tenisák
Tvé poslední dva články jsou smutné, i když tento druhý článek, je živější. Se sousedem Petrem mám něco společného, rád čtu, ovšem na obrazy se rád kouknu, i když po výstavách moc nechodím. Zato video nemusím a ani ho doma nemám. Co se týče vozíčkářů, ti to mají bohužel špatné všude, čím to je nevím. Mentalitou čechů ? To asi ne.Fakt je ten, že u nás v práci je sice bezbarierový přístup, ovšem mezi pokladnama vozíčkáři stěží projedou. Je to nedomyšleno, asi tak, jako popisky u obrazů, na úrovni očí stojícího. Poslední dva články, a nejen ty, jsou pro mně, o přemýšlení o životě, zacož ti děkuji, otevíráš lidem oči. Alespon mě určitě. Tak se měj, a Ahoj.
Závěr je moc pěkný. Posmrtný život je moc hezká myšlenka a pro ty, co nejsou sami se sebou spokojeni má asi jisté kouzlo. Nečetl jsi náhodou knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona? Jestli ne, tak bych ti ji s dovolením doporučil. Velice zajímavé čtení a při tvé zmínce o reinkarnaci jsem si na ni vzpomněl. Jinak ti ještě přeju hodně vůle do nynějšího parného léta. O víkendu se má ochladit!!!! :-)
[3]27.07.06 09:04:26mluvka Tomáš
Milý Petacchi, Londona jsem přečetl celého již za svého dětství (okolo 13 roku věku). Tehdy moc nevycházel, ale četl jsem ještě laciné brožovaná vydání z první republiky. Co se týče otevírání očí, snažím se je otevřít především sám sobě. Na to, jak jsem starý, to jde ztuha.
Žádné komentáře:
Okomentovat