XX napsala:
Jo, jo. Dala jsem to tam po dnešním telefonátu s ním. Je mi
smutno z toho, jak alzhemer dokáže z člověka udělat někoho jiného. Chtěla jsem
se o svůj smutek podělit.
Tomáš napsal:
Facebook není podělení. Facebook je jen tam a ne zpátky. Na
to já mám blog. Dal jsem ti tam něco, co jsem si napsal nedávno pod názvem Dozvuky.
I když je to něco jiného než Tvé Dozvuky.
Na LN je to trošku jiné. Lidi, co na něm jsou, jsou většinou
lidé citliví a navíc moji přátelé. Dík, mrknu.
Dík, přečetla jsem si Dozvuky...Tome, mám to podobně. Taky
se mi může stát, že mne nikdo nebude postrádat. Mám dvě děti, ale ony jsou
dospělé, žijí své životy a navíc nebydlí ve stejném městě jako já. Mám někoho,
kdo za mnou občas přijde, ale taky se třeba čtrnáct dnů neozve...a žije svým
životem... Od svých osmnácti jsem nikdy nebyla tzv. single, přesto jsem většinu
života prožila osamělá. Teď, na stará kolena, jsem osamělá se vším všudy.
Ačkoliv bych být sama nemusela. Proč ti to všechno píšu...v mém okolí je tolik
osamělých lidí... chodíme se sdružovat do hospod, na koncerty a stejně nakonec
usíname doma každý sám. Bývala jsem kdysi šťastná. Bývala jsem ještě nedávno
šťastná. Svou samotu jsem jeden čas měla i ráda. Tome, přeju ti, ať je ti lépe.
Tomáš napsal:
Mně je úplně jedno, že mně nebude nikdo postrádat. Prostě
takovej je život. Ta Míša, se kterou si v tom článku dopisuju, je dcera mé
sestřenice z otcovy strany. Těch příbuzných z otcovy strany mám v Praze docela
dost. Neviděl jsem je devět let, od otcova pohřbu. Než umřel, rozebrali si
otcův majetek. Mně to bylo celkem jedno, protože otec mě vydědil, I když jsem
byl jeho jediný syn. Ale to je jiná historie. Otcovu kremaci nakonec zařizovala
ta jeho bývalá milenka, o které jsem psal v komentáři. Oni pak nechtěli uložit
jeho urnu do společného hrobu. Ale to taky mělo své důvody. Tadyhle ta Míša,
kterou znám jen velmi povrchně, se na začátku letošního roku ozvala
telefonicky, že se se mnou chce sejít. Tak jsme se sešli. Ona mi řekla, že jí
její matka nechtěla vysvětlit, kam jsem se ztratil a proč se se mnou netýkají.
Tak jsem jí podrobně řekl svou verzi. Pak jsme si vyměnili během dalších měsíců
několik formálních mailů, aniž projevila zájem o můj další osud. Teď se mi
zeptala, kdy půjdeme na kafe. Ale já opravdu nemám zájem se už s někým scházet,
vyprávět mu o svých potížích a nechat si svůj život komentovat. Že potřebuji
fyzickou pomoc je zcela něco jiného. Ale vím, že od příbuzných se jí nedočkám.
Ani od těch z matčiny strany. Za posledních dvacet let me pomohli vždy cizí
lidé. Většinou za peníze. Ale i takové je v blízkosti v současné době těžké
sehnat. Každej jednou skončíme. Otázkou je jen jak. Viděl jsem, jak skončili
moji rodiče. Každý jinak. Ale ani u jednoho to nebylo nic pěkného. Jenže to byl
jen důsledek předchozích desítek let života. Není mi líto mně, ale není mi líto
ani tebe, XX. Nehodlám nijak reagovat na tvou reakci na můj článek na blogu.
Každý si musíme vypít svůj život až do konce.
XX napsala:
Jasně.
Konec chatu
Žádné komentáře:
Okomentovat