Život s facebookem

. S lidmi, kteří jsou tzv. facebookovými přáteli se setkávám jen pokud jdu do nějaké místní hospody a oni tam náhodou jsou. Ozvou se, jen když něco potřebují. Dnes jsem dostal jednu takovou soukromou zprávu. Jedna paní něco potřebovala. Když jsem potřeboval něco já, tak se na to vysrala. Tak já jsem se taky vysral na to, co dnes potřebovala. Tak to chodí

. Jsem zvyklej řešit své problémy sám, protože holt celej život je takovej. Všechno má svý pro a proti. Ale ve své historii 65 letech se už pro druhé nerozkrájím. Z toho už jsem vyrostl. Všechno nějak dopadne. Většinou dobře. Špatně až na úplný závěr

Já jsem se mohl pro druhé rozkrájet celou první polovinu života a ve 46 letech jsem z toho skončil v plném invalidním důchodu. Nejen, že jsem od narození polochromý, ale posledních 20 let ani pořádně nevidím. Musím chodit o holi, protože před sebou nevidím schody nebo nerovnosti. Jsem odkázaný na speciální boty, které se musí vyrábět na míru. Nemůžu si koupit boty v běžném krámu jako jiní lidé. Divím se, že jsem přežil těch posledních dvacet let. Proč ještě žiju? Nevím. Můj život je bizarní a nemá žádný smysl. Ani u těch deseti psychologů, ke kterým jsem chodil posledních 20 let, jsem nenašel odpověď.