Stokrát nic, co umořilo osla

   Je to takové to stokrát nic, co umořilo osla. A to se vlastně starám jen o sebe, když si vezmu, že ty se staráš o dvě nebo tři děti a ještě o manžela, vůbec to nechápu. Nechápu spoustu jiných věcí. Jak to, že může Š. každý večer chlastat v nějaké hospodě a přitom chodit do práce a tam něco dělat, jak dokáže J. chodit každý den do hospody, přitom vařit pro celou rodinu a starat se o vnoučata, někdo má děti, někdo má zvířata všichni někam chodí, jen já už se dvacet let peru s různými chorobami, které sice nejsou na rychlé umření, ale na bezproblémový život taky ne. Čím jsem starší, tím ten den utíká rychleji, dvacet let jsem většinu dní totálně unavený, kdyby to šlo, furt bych spal, jenže pořád musím zařizovat spoustu věcí. Dřív, když nebyly počítače, mobily, když jsem neměl jizvy na sítnici, když mi neotékaly nohy, když jsem neměl alergické záchvaty, když jsem neměl náhlé průjmy, když předpokládaná smrt byla ještě několik desítek let daleko, když jsem nebyl odkázán na ručně vyráběné ortopedické boty, když jsem si ráno za deset minut dokázal sbalit batoh a odjíždět v šest hodin deset minut z hlavního nádraží do zaměstnání, když jsem dokázal jít od nás z Vinohrad pěšky až na Hrad, a takovéhle když bych mohl kupit, když...... tak vše bylo jednodušší. Spousta lidí vede kontinuální život od narození do smrti a já jsem tolikrát s něčím začínal. Jediné, co mě nepotkalo a za co jsem dnes vděčen bylo několik rozvodů a manželek. Můj otec měl tři manželky a bezpočet milenek k nim a stejně nakonec umřel po čtyřletém pobytu v nemocnici v osamění jako ležák. Moje matka, která s ním byla osmnáct let a před svatbou ještě sedm, ho bezmezně milovala, ačkoli věděla že je to hajzl a pořád doufala, že se rozvede s dalšíma manželkami a opustí souběžné milenky a vrátí se k ní. Umřela sice v bolestech taé po dlouhé nemoci, ale více méně doma. Byla naprosto nepraktická, i když měla státnice ze čtyř jazyků Stále dokolečka četla světové romány originále, zvláště Ságu rodu Forsythů. Já spím dnes na posteli, na které ona dožila. Tu postel jsem si koupil před více než třiceti lety na doplňkovou půjčku. Když moje matka umírala, tak se její gauč, který měla ještě po svých rodičích pod ní téměř rozpadl a tak jsem jí dal na tehdy novější mou postel. Už je taky stará, rozvrzaná, protože jsem na ní po mámině smrti vošukal několik děvčat z radosti, že jsem si konečně mohl domů přivést nějakou ženskou. Už si domů nikoho nevodím, protože mi nebaví uklízet. Každý popis je zavádějící. Vede náhodného čtenáře k radám, co bych měl či neměl dělat. Jenže já nejsem schopen žít tak jak si myslí jiní, že bych měl žít. Žiju jak to jde a jak umím. A čím dál tím víc mě přepadá pocit vlastní neschopnosti. Psal jsem tak, jak šly myšlenky a už se mi to po sobě nechce číst. Třeba tady kousek co bydlím, jsem měl jedny známé, je jim okolo čtyřiceti. Poznal jsem je ještě než se vzali. Dnes už mají tři děti okolo deseti let. Když byly ty děti menší, soudili, že nemám nic na práci a chtěli, abych jim ty děti hlídal jako takový hodný strejda. To jsem odmítl, protože mi dělá potíže zajistit sám sebe. No, tak přátelství ochladlo. Jsme sice spolu stále na facebooku a občas je potkáme na ulici, ale jako bychom nebyli. Ta paní byla moje fyzioterapeutka a cvičila se mnou Vojtovu metodu ještě před tím, než měla ty děti. Její manžel hraje na basu v různých kapelách a v symfoňáku. Taky nemají život jednoduchý, já vím. Ale nevyhověl jsem jejich představám. Tak to chodí celý život.

   Každý si musíme vypít svůj kalich hořkosti až do dna,. Moje světlejší životní fáze už byly,  Na palubě se ještě tančí a do podpalubí už se valí voda.