Nepřetvařujme se!

Gabriela napsala:
Tak jo, zase jsem tu dlouho nebyla. Proč si tedy zakládám fashion  stránku, když sem pak nic nedávám?
Prostě jen tak, pro svou zábavu. A protože jsem měla vždycky "velké oči", že všechno zvládnu. Nezvládnu.
Na stranu druhou: ono se těžko dává oblečení na fashion stránku, když vám přibude 5 kilo a až 17 centimetrů v pase.
Ne, nejsem těhotná. Dostala jsem to.
MENSTRUACE: téma, o kterém se nahlas nemluví. A už vůbec ne na Facebooku. Alespoň mi to říká okolí. Ale vážně se o něm mluvit nemá? 

Nejsem žádná feministka, ani bio žena, která odmítá nosit vložky a "přiznává svou ženskost". Jsem obyčejná konzervativní holka, která je z toho ženství občas nešťastná. A rozhodla jsem se o tom mluvit, jak před mým blízkým okolím, tak veřejně, protože mě to zatraceně ovlivňuje a moje okolí tedy též. Vás by copak bavilo si dlouhé roky vymýšlet lži a výmluvy, proč se chováte, jak se chováte, nebo vypadáte, jak vypadáte? 

Mám prý od mala nějak špatně posazenou dělohu a od 15 let bolestivou menstruaci. Jako spousta holek v okolí (a čím dál víc, jak zjišťuji). Můžu brát antikoncepci a změnit to, ale protože antikoncepce naprosto potlačovala moje emoce a chuť na sex, rozhodla jsem se ji vysadit. Od té doby trpím. Jednou do měsíce asi 10 dní a často ještě týden před tím. 

Tomáš napsal:

Každej máme něco, Gábinko. A kupodivu ti, či nemají nic, si ten život zdevastují sami. Někdo začne chlastat, jiný jede do Himálají a tam zmrzne. Všichni se s tím perou sami, protože když o tom mluví, jejich okolí jim dá najevo, aby nevfňukali, že jiní jsou na tom hůř. A tak se všichni skryjeme za masku a říkáme : jsem v pohodě

Gabriela napsala:

o máme a každej si s tím poradí, jak dokáže. Ale přetvařovat se odmítám a poslouchat nadávky, že o tom nemůžu mluvit, taky. Když jsem zelená, naštvaná, protivná, unavená a mám obří kruhy pod očima, chci prostě moct říct: "nic mi není, dostala jsem to". A nemuset snášet koulení očima desítek lidí okolo. Takže já pro dnešek, a snad i do budoucna, bez masky, Tome.   Nepotřebuju litovat, vím, že ostatní jsou na tom hůř. Jen potřebuju občas pochopit.

Tomáš napsal:

Ale to je správné, Gábinko. Já jsem se také naučil po dlouhé době nepřetvařovat. Ale trvalo mi to asi až do padesáti let. Rodiče mě vychovávali k tomu, že se musím víc snažit, abych se vyrovnal zdravým lidem, když jsem se narodil s dětskou mozkovou obrnou. A tak jsem se snažil, ale ono to stejně nešlo. Když máš spastickou polovinu těla, těžko uděláš pílí, aby to ostatní neviděli. Teprve po smrti rodičů, kteří mě oba deptali, I když každý jiným způsobem, začal jsem žít tak, jak mi život umožňuje, i když je to jinak, než jsem si představoval před padesáti lety. Přestal jsem usilovat, aby mě lidi chápali. Smířil jsem se s tím, že v tomto životě už nebudu mít žádné přátele. Za přátele samozřejmě nepovažuji lidi, se kterými se setkávám, jen když přijdu někam do hospody. Prostě tak to je. Můj život už dvacet let nemá žádný smysl. Je jedno, jestli umřu zítra nebo za dvacet let. V mém životě chybí prvních dvacet let a na tom je postaven ten zbytek.

Gabriela napsala:

To, co prožijeme v dětství, nás ovlivňuje nejvíc. Je to svatá pravda a dřív nebo později to vždycky vykoukne. Znám to. A pozoruju to u všech lidí ve svém okolí.

Tomáš napsal:
No vidíš, Gábinko. A je nám to oběma houby platné, že jsme to tady napsali. Fejsbúk je jen taková velká zpovědnice, která by se taky mohla jmenovat: jako když hrách na zeď házíš. Teď ještě schézí, aby nám tady někdo začal udílet nevyžádané rady.