Oslava třicátin

Tomáš napsal:

Včera jsem strávil večer v v jednom baru. Bára  tam oslavovala třicáté narozeniny.

    Docela dobře se pamatuji, jak jsem prožil své třicáté narozeniny já. Můj otec mě pozval do přepychové restaurace uprostřed Prahy na večeři. Už si ani nepamatuji, co jsme tam měli k jídlu, ale dodnes si pamatuju jednu věc. Na závěr si otec nechal vystavit účtenku s razítkem, což tehdy nebylo tak zvykem jako dnes, protože neexistovaly žádné počítače a účet se musel dělat ručně. Když jsem se otce zeptal na co to potřebuje, řekl, že si to nechá proplatit jako obchodní večeři. To byl jeho dárek k mým 30 narozeninám. Otec byl tehdy pracovníkem podniku zahraničního obchodu a mohl si dovolit určité věci, o kterých se jiným lidem ani nezdálo. Bohužel dával najevo, co všechno může a co jiní nemohou. I mě tím dával najevo, že já jsem nikdo a jakého postavení se on dopracoval.

   Tahle ta fotka mi to připomněla. Snad proto že jsem na ni vyfocen zezadu a jsem velmi podobný svému otci ve věku, kdy byl on v mém nynějším věku. Průhledem mé ruky je vidět kamarád Jirka. Když mně bylo 30 let, bylo Jirkovi  o pět let méně, tedy 25. Určitě žil jiným způsobem než já, protože já jsem v té době už byl zaměstnán na vesnici.

   Zatímco já dnes čekám, kdy skončí můj život, Jirka píše knihy o tom, jak to za socialismu bylo špatné a o své nenávisti k tehdejšímu režimu a o lásce k ženám a rockové hudbě. Mám dojem, že do toho dnešního světa už nepatřím. Pořád se peru s tím, co bylo v minulosti a budoucnost je nulová. Nepociťuji nenávist k nikomu ani k ničemu, ale také nepociťuji lásku k nikomu ani k ničemu. Jen prázdno a vlastní neschopnost.

   Tento příspěvek není výzvou ke komentářům o minulosti. Jen beznaději v budoucnosti. Třeba bych ho sem vůbec neměl dávat, protože jen málo z těch, co mám v přátelích, mě zná déle než jsem na facebooku a žádné optimistické kecy nemají význam.

Jirka napsal:

   Tome, do dnešního světa už nepatří nikdo z nás starých, jen si tě dovolím drobně opravit, moje knihy nejsou o nenávisti, jsou o skromném boji s totalitním režimem, jejich hlavním posláním, aspoň z mého úhlu pohledu, proto je taky píšu, je zachování svědectví o tom, jak strašný to tehdy bylo, když se mladej člověk nechtěl podvolit lži. Popsat to jenom jako nenávist je hrozně zjednodušující. K meritu tvýho komentáře: na smrt čekáme všichni, bohužel, to je náš úděl, stáří je na hovno.