Střípky léta 2006 - 8.část
sobota 19.srpna
Podpořen krásným počasím, vložil jsem do kapsy krokoměr a vydal se do Holešovické tržnice, zvané od jisté doby z neznámých důvodů Pražská. V Praze je tržnic několik. Nebyl jsem tam dobře dva roky a tak jsem byl zvědav, co se tam změnilo. Ubylo plátnových stánků a vše se přesunulo do přízemních domků okolo každé ulice. Nevím, zda jsem tam byl v nesprávnou dobu (sobotní dopoledne dříve bývalo tou nejsprávnější dobou), ale cosi mi tam chybělo. Právě kouzlo té tržnice, kde se daly objevit věci, které jinde nebyly. Jediné, co mě příjemně překvapilo, bylo moderně zrekonstruované veřejné WC. V umyvárně se jakýsi pán rozčiloval, že neteče voda. Jenže kohoutky byly bezdotykové, tak jsem mu předvedl, jak se voda pouští. Prolezl jsem tržnici a vydal se pěšky nazpátek, abych se prošel.
Na stanici tramvaje Vltavská jsem zahlédl známou postavu. Vláďa Maršík. Vedl malého pejska. Patrně chtěl jet tramvají a tak se mu snažil nasadit košík. Ruce se mu třásly, tělo úsilím poškubávalo. Taky má dětskou mozkovou obrnu jako já. Navíc (snad) vyléčen z rakoviny. Inženýr ekonomie, 48 let, již řadu let v invalidním důchodu. Seznámili jsme se před léty ve Sdružení při dětské mozkové obrně. Vede ho stará paní, nyní osmdesátiletá, výrazně vůdčí typ, i ve svém věku relativně zdravá s vlastními představami o tom, co postižení touto vadou potřebují. Před mnoha lety jsem toho sdružení s pocitem beznaděje opustil. V té době jsem napsal článek Dětská mozková obrna – pohled postiženého.
Stál jsem na nástupišti a hlavou se mi honily myšlenky o tom, jak žijeme na hraně možností, které máme. Díval jsem se přitom na bezdomovce, který spal na betonovém soklu u stanice.
Kdoví, kdo to je, kdo ví, jaké měl životní možnosti. Patrně je nezvládl, možná ho vyhodila z domu manželka, možná mu umřela stará máma o kterou se staral a už nemá sílu do života. Kdoví?
Podíval jsem se na něj zblízka. Jen spánek a hezký sen ho na chvíli mohou vytrhnout z nepříznivého života.
Neměl by takhle ležet na sluníčku. Měl bych ho vzbudit? Možná, že bych se taky dostal do nepříjemností. Takhle mohu jednou skončit i já i Vladimír. Z uvažování o pochmurném životě za krásného letního dne mě vyrušil zvuk staré výletní tramvaje.
Takové jezdily ještě za mého mládí. Jedna měla číslo 26 a jezdil jsem s ní ze školy ze Žižkova na Vinohrady po ulici, na níž dnes místo hřiště mého mládí vyrostl Palác Flora.
Pro pana Lebedu přidám ještě detail čísla, třeba se s touto tramvají znával osobně.
 |
Prolezl jsem ještě obchodní dům Bílá labuť v ulici Na Poříčí. Byl poloprázdný. Krásná hosteska mě přesvědčovala, že bych si měl koupit jakýsi hrnec se skleněným víkem, který se hodí k čemukoli. Myslím, že ani nepočítala s tím, že bych byl ochoten obětovat tři tisíce korun. Jen tak si chtěla popovídat. V posledním patře Bílé labutě právě zavírala samoobslužná restaurace. Dostal jsem poslední porci rizota. Aspoň to nemusíte vyhazovat, povídám hochovi, který vyškrabával zbytek z nádoby. To máte pravdu, povídá on, směrnice Evropské unie jsou přísné. Musíme vyhodit jídlo starší čtyřech hodin. Dlabal jsem rizoto a přemýšlel o tom kolika lidem na světě by zbytky třeba jen z Prahy mohly zachránit život před smrtí hladem.
klikni - 9.část
Komentáře
[1]21.08.06 21:55:50Lebeda
Díky za reportáž, já bych tolik běhat po městě nemohl. Možná, že jsem jezdil i s touto tramvajkou. Už to dnes není to samé co dřív. Kvůli bezpečnosti tam prý dali baterii, kterou to dříve nemělo a snad i silnější magnetické brzdy, které ta baterka napájí. Já si musel ten proud do těch magnetů jízdou vyrobit. Takže při zvláště pomalé jízdě to nebrzdilo vůbec, jenom ten rumpál jak u žebřiňáku utahující špalky na kola. Jen byly litinové..
Žádné komentáře:
Okomentovat