Příčiny nezájmu lidí o politiku - 2.část
prof. MUDr. Cyril Höschl, ČRo2 - Praha, 3.1.2006, pořad "Jak to vidí..."
Co se týče mé vlastní zkušenosti, tak jsem také u sebe vypozoroval ochladnutí toho zájmu. Už se nesnažím angažovat v žádných politických funkcích. Ani těch malých, o jakých mluvíme na pracovišti, kdy jde o přechodné vykonávání nějakých manažerských povinností.
Ale přesto odmítám tento stav duše hodnotit jako nezájem o věci veřejné. Ten zájem se projeví okamžitě, jakmile se někde objeví nějaká nehoráznost nebo nespravedlnost nebo do nebe volající licoměrnost, zlovolnost. Pak se to v člověku zase znovu vzbouří a je před ním takové dilema, jestli to řešit jenom tím nadáváním v hospodě anebo nějakou vlastní angažovaností, která je obtížná, namáhavá – člověk nese kůži na trh, nesklidí většinou žádný vděk, protože každý, kdo se většinou o něco snaží, tak nejdřív ho adorují, pak ho pomluví, pak ho smetou a pak na něj úplně zapomenou.
Vyjmenujme si jenom všechny ministry zdravotnictví – za těch 16 let jich bylo, myslím, 12. Zkuste si vzpomenout, co dělá třeba čtvrtý odzadu. Nikdo už od nich kůrku v politice nevezme. A dokonce ani neocení to, co pozitivního udělali a že to často bylo velice náročné. V politice se člověk vděku nedočká. To je pravda. Ale kdyby si to řekli všichni, tak vlastně to můžeme úplně zabalit,stáhnout se do těch hospod, tam nadávat. Ale už nebude na koho, než na pár nějakých samozvanců, kteří si budou parcelovat moc. My budeme nadávat a oni nebudou mít mandát. My si nebudeme mít vlastně na co stěžovat, protože jsme to svým nezájmem zapříčinili všechno sami.
Protože demokracie funguje tak, že se skutečně vláda tvoří zdola. Jenomže problém a vtip je v tom, že ji netvoří nikdo z těch bezejmených jedinců, nýbrž všichni dohromady. Každý může cítit svůj hlas v tom velkém orchestru jako naprosto zanedbatelný a zbytečný. A ten největší úkol, který před námi stojí, je na nějakém příkladu si ukázat, že tomu tak není, respektive, že tomu sice tak je, ale že přesto je to situace lepší než kdybychom to všichni vzdali a pak se jenom nestačili divit, kdo nám tady vládne.
A ten můj vlastní pocit je, že ačkoli – a teď se vracím k tomu, co jsem začal - jsem se také jakoby vyvinil ze všech těch povinností, které by normální občan měl ve své obci, ve vesnici kde žiju, na pracovišti, kde jsem, mít a starat se a snažit se, tak přesto se nedomnívám, že bych zcela na tu svou roli občana rezignoval.
Začněme právě tím příkladem. Vezmeme to z druhé strany. Každý chce mít vliv alespoň na události, které se bezprostředně týkají jeho samého. Chci mít vliv na to, co budu dneska dělat, s kým budu mluvit, s kým se setkám, kterým nebezpečenstvím se vyhnu, zda si zlomím nohu nebo nezlomím, co budu mít k obědu a zda ano nebo ne. To jsou každodennosti, povinnosti všedního dne, na které bychom chtěli mít vliv, protože když bychom ten vliv neměli, tak jsme v situaci vězně nebo pokusného zvířete v nějaké kleci, kdy nám i ty každodenní události určuje někdo jiný anebo je vůbec nemáme příležitost prožívat. A ten vliv všichni máme. I bezdomovec má vliv na to, jestli vybere tuhle popelnici nebo jinou. Vliv na svou vlastní existenci tu je. S výjimkou takových stavů jako je nemoc, což vyplývá i z toho vlastního pojmenování. Ne moc jako opak moci, opak vlivu na události, kdy nemám vliv ani na to, co se se mnou děje.
A teď to můžeme pomalu začít rozšiřovat. Každý by chtěl jistě nějak ovlivňovat to, co se děje u něj v rodině. To, jestli se děti dostanou do polepšovny nebo nedostanou, jestli jsou na drogách nebo nejsou. To jsou všechno věci, které dělají většině rodičů starosti a ty starosti jsou projevem touhy tyto věci nějak ovlivňovat. Jinak by to rodičům mohlo být jedno, co se s dětmi děje. A obráceně. Ani těm nejnevděčnějším dětem není úplně jedno, když se rodiče dostanou do bezvýchodných, neřešitelných situací, tak zpravidla i ty děti, které se s nimi pohádají a třeba tři roky spolu nemluvili, tak se seberou a přijedou, když už jde do tuhého. Takže když si to rozšíříme na rodinu, tak tam vlastně politiku uplatňujeme. Týká se to i rodinných rozpočtů - manžel chce mít vliv na to, za co manželka peníze utrácí a obráceně.
A teď můžeme to rozšířit i dál. Chtěli bychom mít třeba i vliv na to, co se děje v domě, kde bydlíme. Není nám jedno, že výtah je polepený a počmáraný a jsou v něm nalepené žvýkačky. Trošku se za to stydíme, protože tam také bydlíme a nechtěli bychom, aby to padalo na naší hlavu, takže nám to dělá starost. Už to, že na domovní schůzi řekneme, že sousedovic spratek by tam neměl lepit žvýkačky, tak už tím se politicky angažujeme. Jinak bychom mohli hodit flintu do žita a na ty schůze nechodit. To je takový malý model společenské angažovanosti. Ta na druhém konci toho řetězce – my začínáme odzdola – má cosi jako volby na celostátní úrovni, volby do Poslanecké sněmovny. To je na druhém, konci, kde už se jakoby ten náš bezprostřední vliv ztrácí. Ale když takto půjdeme od sebe, od rodiny, od domu, kde bydlíme, přes obec, kde bydlíme – tak tam je ještě pořád ten individuelní vliv viditelný. Tam stále ještě ten jeden hlas – v obci, která má třeba 300 čísel - tak když jedna rodina něco prosazuje,s někým se hádá, píše do místního Zpravodaje, občas si to vyříkají v hospodě, tak to je velmi silný hlas, který velmi silně rozhoduje, zda se to v té obci stane nebo nestane. A dokonce i na takové společenské úrovni, když se má zavřít nějaký důl a zrušit nějaká obec, tak ta občanská iniciativa často tu situaci změní nebo ovlivní.
klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat