Doba se podepíše na každém z nás
Předevčírem jsem se vracel vpodvečer domů. Bylo šero. Náhle jsem si všiml, jak na kolejích na Vinohradské ulici se zhroutila jakási postava. Ten člověk však nevstal, ale jaksi podivně se svíjel na kolejích. Pospíchal jsem k němu. V tom šeru by ho mohla přejet tramvaj i auto. Blížila se jakási světla. Než jsem stačil dojít, těsně vedle zastavilo auto. Z auta vystoupil muž a pomohl mi člověka zvednout. Při pohledu zblízka jsem poznal, kdo na kolejích ležel. Byl to soused z vedlejšího domu, Mirek. Chodili jsme spolu osm let do blízké školy, do jedné třídy. Pán z auta mi ho pomohl dovést na chodník. Mezitím se Mirek trochu vzpamatoval. Nic mu nebylo, byl jen notně opilý. Poděkoval jsem automobilistovi a dovedl Mirka pomalu domů. Nemohl se trefit klíčem do zámku domovních dveří. Zeptal jsem se, zda nemám zazvonit, aby Mirkovi přišla otevřít jeho družka. "Máma ji tenhle týden vyhodila", povídal rezignovaně Mirek. Nakonec přece jen otevřel a zmizel v domě.
Mirka vídávám teprve několik posledních měsíců. Předtím jsem ho snad 30 let neviděl. V sousedním době bydlel už jen jeho svobodný bratr se starou matkou. Bratr, ani nevím, jak se jmenoval - říkejme mu Pavel, byl poslední léta notorický alkoholik. Patrně ale nechodil do hospody, pil sám doma. Jak jsem pochopil, důvodem byly neshody s matkou, která pravidelně syna z domu vyhazovala. Pavel byl nemluvný. Vídal jsem ho však téměř každý den. Chodil venčit malinkého pejska, nevzhledného křížence, kterého si vzal z psího útulku. Od Pavla jsem se dozvěděl i o Mirkovi. Osud k němu nebyl příznivý. Jeho třináctiletá dcera uhořela před mnoha lety na dětském táboře ve stanu, Mirek se dostal na čas do psychiatrické léčebny, ztratil zaměstnání a už se z toho nikdy nevzpamatoval.
Loni jsem Pavla nějakou dobu neviděl. Myslel jsem, že se zase nepohodl s matkou a na čas se odstěhoval. Se psem jsem vídal jeho matku. Jednou jsem zase spatřil Pavla, jak vchází se psem do domu. "Dlouho jsem tě neviděl", povídám mu, "zase jste se pohádali s matkou?" Pavel se obrátil přímo ke mně a já poznal, že to Pavel není, že je to Mirek. Bratři si byli velmi podobní. "No né, Mirku", povídám, "tebe už jsem neviděl tolik let! Přišel ses podívat na mámu?" Mirek smutně koukal a pak řekl: "Brácha před čtrnácti dny umřel a tak jsem se sem zatím nastěhoval. Nemohu nechat mámu samotnou." Úplně jsem zkameněl. Pavlovi bylo 48 let. Zemřel vcelku rychle na rakovinu jater, kterou si patrně způsobil nadměrnou konzumací alkoholu.
Když jsem doprovodil Mirka v jeho podroušeném stavu domů, vracel jsem se po ulici pozvolna do svého domova. V mysli mi vytanula podoba Mirka, jak jsem ho znal asi z páté třídy. Štíhlý chlapec s jemným obličejem. Vždycky jsem si myslel, že to někam dotáhne. Byl takový tichý, hodný. Nyní má upracovanou zašedlou tvář řadového dělníka, obličej hyzdí zažloutlé zuby a mezi nimi mezery po zubech chybějících. Alkohol už se na tváři také značně podepsal. Když jsem ho nedávno potkal se psem, zabrousili jsme v řeči na školní léta. Řekl, že už si toho moc nepamatuje, ale jedna z mála vzpomínek, která mu vytanula, byla na letecký modelářský kroužek, který na škole jeden rok vedl můj otec. Na něj si Mirek vzpomněl téměř jako na jediného člověka, přesto že můj otec už skoro čtyřicet let bydlí někde jinde. "Bylo to hezké, jak jsme lepili špejle a potahovali kostry z nich vyrobené papírem", zavzpomínal Mirek. Tehdy, v mých deseti letech, byla i má představa o mém otci jiná. Nevěděl jsem, že s otcem většinu života prožijeme jako zcela cizí lidé.
Když jsem odemykal dveře svého domu, uvědomil jsem si, že Mirek nemůže od života očekávat nic jiného než alkohol. Jeho matka vyhodila z bytu jeho partnerku a patrně očekává, že Mirkovou povinností je se o matku starat. Před třemi lety mě můj otec vyhodil se svého bytu třikrát. Na rozdíl od Mirkovy matky si však platí hospodyni.
Zajímavá odezva - Pohled jiného
Komentáře
Moc hezky napsany clanek ...zivot neni prochazka ruzovym sadem a na tomto je to jasne videt... libila se mi tam ta vzpominka na detstvi toho vaseho znameho, jak jste ho znal, jaky byl jak vypadal a jak to je dnes. Nekdo ma spatne vychozi podminky ale vlastni pili a s trochou stesti se z toho dostane, nekdo muze mit to same, muze se i snazit jen misto stesti prijde nejaka tragicka udalost, kterou uz nezvladne a vse je jinak ... Obecne clanky na vasem blogu, jsou moc fajn, cisi z nich zvidavost, hloubavost a ctu je moc rad. Jen tak dal ...
[2]18.10.05 16:20:12mluvka Tomáš
Děkuji za pochvalu. Články píšu většinou proto, že mi psaní pomáhá z psychických potíží. Někdy v životě píle a snaha pomůže, někdy životní podmínky umlátí i velmi nadaného člověka, zatímco hloupý prosťáček se vhodným lidským okolím prtochází životem celkem bez úhony. Kdysi o tom byl v rádiu i krásný pořad dr. Jiřího Pilky.
[3]06.11.05 15:53:29nada Božková
mluvko Tomáši,začala jsem navštěvovat tvůj deník.Je mi již 60 let,chatování mne pomalu přestává bavit,je tam plno křivých lidí a tak si ráda přečtu něco ze života. Pokračuj
[4]06.11.05 17:59:40mluvka Tomáš
Milá nado Božková, bude mě těšit, kdy si občas něco přečtete. S nikým nersoutěžím, píšu spíš pro svou potřebu, ale jsem rád, když mé články někomu něco řeknou. Ať kladného či záporného.
Žádné komentáře:
Okomentovat