21.srpen 2006
Bylo po sedmnácté hodině. Po několikahodinové obchůzce pražských Vinohrad s několika zastávkami k různému vyřizování jsem se blížil k náměstí Míru. Z dálky jsem zaslechl nesrozumitelný hlas z tlampače. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem před kostelem svaté Ludmily poměrně velký shluk lidí. Bylo zřejmé, že tu probíhá jakási demonstrace. Přede mnou stál člověk s holou hlavou. Zeptal jsem se ho zezadu, co je tam za shromáždění. Obrátil se ke mně. Byl to Jiří X.Doležal. Řekl: támhle na schodech je demonstrace proti raketovým základnám a na druhé straně je demonstrace proti této demonstraci. Já jsem novinář, já jsem nezávislý, nepatřím ani na jednu stranu.
Zeptal jsem se, kdo má projev. Doležal soudil, že to bude nějaký mladý komunista. Protlačil jsem se blíž. Nebyl to komunista. Byl to Jan Tamáš, předseda Humanistické strany, kterou jsem volil už v několikerých volbách. V těch posledních dostala i s tím mým jen 857 hlasů.
Jan Tamáš ve velmi obsáhlém projevu zdůvodňoval, proč na českém území nepotřebujeme americkou raketovou základnu.
Po něm vystoupila předsedkyně Strany žen, dále jeden mladý komunista, dále bývalý disident Petr Uhl – momentálně za Stranu zelených a jakýsi pán, který vyzýval k podpisu petičních archů a k návštěvě internetových stránek www.nezakladnam.cz .
Naproti kostelu byli demonstrující. Překvapilo mě, že to z větší části byli skutečně demonstrující a nikoli pouzí čumilové. Měli různé transparenty a dokonce dvě makety raket.
Přestože demonstrujících bylo jen mnoho desítek nebo několik málo set, byl jsem překvapen, že v České republice se ještě najdou lidé, kteří přemýšlejí. Zatímco oficiální politici si pouze snaží uhájit svá koryta, tady se sejdou lidi kvůli tomu, že nechtějí něco, co chce vláda. Česká republika má v současné době dva premiéry, kteří oba berou nemalý plat, mají k dispozici limuzíny a vládní budovy a dělá jim potíž, aby se sešli a řešili budoucnost České republiky. Na náměstí Míru se sešli lidé, kteří podle mne nemají nejmenší šanci něco vyřešit, ale aspoň řeknou nahlas, že s oficiální vládní politikou při řešení zcela konkrétní situace nesouhlasí.
Před 38 lety přijely do Československa tzv. spojenecké armády, kterým se nelíbilo, že vývoj u nás se začal ubírat trochu jiným směrem než jak bylo nařízeno z Moskvy. Jak jsem ten den prožíval, to jsem popsal v článku 21.srpen 1968.
Za socialismu nebyly povolené demonstrace proti vládní politice. Vláda v čele s Komunistickou stranou Československa se tvářila, že plní vůli lidu. Lid byl jednotný. Demokracie, kterou máme dnes, povoluje různé názory, lid nemusí být jednotný. Naopak. Ctí se individualismus. Každý si může říci veřejně co chce, nenarušuje-li veřejný pořádek. Otázkou je, zda to něco znamená. Pořád je ještě stále víc Čechů, kteří se narodili a byli vychováni za socialismu než těch, kteří se narodili po roce 1989 a nemají vtištěn způsob života vedoucí k osobní pasivitě. Mnoho mladých si však naopak myslí, že demokracie znamená, že si každý může dělat co chce. Rádi využívají mobilní telefony a neuvědomují si, kolik pravidel musí kdosi splnit k tomu, aby se signál z jednoho mobilního telefonu dostal do druhého.
Mobilní telefony k 21.srpnu 2006 patří stejně tak jako nepatřily k 21.srpnu 1968. Na technologiích jsou dnes lidé v České republice daleko závislejší než tomu bylo v roce 1968. Jenže také už se najdou lidi, kteří si myslí, že fotografie z koncentračních táborů z druhé světové války jsou nějaký umný počítačový trik a že tyto tábory neexistovaly. Několik válek ve světě nám doba globalizace přivedla téměř za humna. Jenže mnoho z nás si myslí, že je to „jen v televizi“ a že do našeho města už nemohou vjet tanky nebo že tam nemůže spadnout bomba. To je omyl. Stát se to může do té doby, dokud budou kdekoli na světě tyto zbraně funkční.
Komentáře
[1]24.08.06 01:15:27Tenisak
Hezky Tome napsaný, jinak já taky volil Humanisty, máme tedy něco společného.,
Žádné komentáře:
Okomentovat