Včera setkání s
dvěma skupinami lidí. První byla v Malostranské besedě. S těmi, co nikdy nebyli
na facebooku nebo jsou tam jen formálně a druhá večer v Jiným Kafi s těmi co
znám přes facebook. Jedna paní z té první skupiny mi říkala: napiš mi někdy
něco hezkého mailem a já jsem jí říkal: přihlaš se na facebook. A ona říkala:
já už jsem na facebooku byla, ale zase jsem se odhlásila, protože mě to nebaví.
Já jsem říkal mě nebaví psát jednotlivým lidem. Proč bych jí psal? Známe se
sice takhle z těch setkání asi 25 let, ale kromě těch kulturních setkání nemáme
vůbec nic společného. Ostatně ona mi taky nikdy za tu dobu ani nenapsala, ani
nezavolala telefonem v době, kdy se ještě používal telefon. Ale ono na tom facebooku
je to stejné. S lidmi si píši hromadnou facebookovou korespondenci, která
vlastně nesměřuje celkem k nikomu. A když tu sedím ráno a přemýšlím o svých
problémech, stejně se nemám s kým poradit. A hlavně nevím, jak mám určité
problémy řešit. Ale o tom nebudu psát ani na facebook ani do mailu.
Zajímavé je, že
když jsem dřív ráno nahlédl do facebooku, byla tam už spousta různých sdělení
lidí, které napsali hned ráno. To už nějak pominulo nebo mi to facebook
neukazuje. Podíval jsem se dnes na stránku asi tři z nich, a kupodivu už ráno
nic nepíšou. Asi ten facebook už není tak přitažlivý, co býval. Přemýšlím o
tom, kdy se vyskytne něco, co ten facebook nahradí, Něco, nějaký úplně jiný
druh komunikace, který si dnes nedovedeme představit. Tak jako jsme si před
internetem nedovedli představit, co bude umět jednou internet.
Včera mě zaujali
tři lidé. Jednak to byl Jirka Šámal, který přišel hrát do Malostranské besedy a
vzápětí potom pospíchal na svůj vlastní pořad do klubu Art Space v Řetězové
ulic. Jirka je vlastně pořád někde na místě, kde bych ho vůbec neočekával.
Pořád se svým Hang Drumem a pořád rozdává radost.
Druhým takovým
člověkem byl v Malostranské besedě jistý Petr zvaný Šlapeto, kterého také už
pamatuji více než 25 let. Když jsem ho poznal, měl neustále potíže se srdcem.
Byl na dvou operacích. Dnes je mu pětasedmdesát, má drobné svalnaté tělo a
vypadá na padesát.
Třetím člověkem,
který mě včera zaujal, je Vlasta, kterému se říká Šána. Člověk s kloboukem a s
velkým talentem, který však svůj um utopil v alkoholu. Má největšího přítele,
jistého Jirku Fučikovského, který si z něj dělá srandu, ale na druhé straně o
stále svádí k alkoholu. Na večírku v klubu Jiný Kafe Jirka přečetl ukázku z své
připravované knihy. Ukázka byla o alkoholikovi a Jirka dal zřetelně najevo, že
předobrazem alkoholika je Šána. Šána seděl tiše, asi nebyl moc rád, že z něj
dělá jeho kamarád takovou karikaturní figurku. Ale po skončení programu
tentokrát neodešel s Jirkou do jiné Jirkovy oblíbené hospody.
Každý utíkáme před
svou vnitřní samotou nebo před svou neschopností řešit svůj osobní život jinam.
Ráno se podíváme na facebook, kde jiní napíšou hromadný výkřik: DOBRÉ SLUNÍČKOVÉ
RÁNO A POKOJ V DUŠI VŠEM DOBRÝM I ZLÝM LIDEM!
■ ■
Tento můj příspěvek měl na facebooku během
prvního dne 17 „lajků“, tedy označení „to se mi líbí“. Šest lidí mi napsalo
komentáře, z nichž vyplývá, že vůbec pro ně není důležité, co jsem napsal,
ale že jsem to hezky napsal. Jedna starší paní, která už sama nemůže chodit a
žije v domově seniorů, mi napsala soukromou zprávu, že jí mluvím z duše.
A že mi už před časem nabídla, že bych se jí mohl svěřovat jako vrbě. Dnes(o
den později) mluvil v rozhlase psychiatr
Radkin Honzák. Dal najevo, že že dopisování na facebooku nepovažuje za správný
způsob komunikace.
Svůj příspěvek o samotě jsem si zkopíroval
ze svého facebookového profilu na svůj blog, který je veřejně přístupný. Ale
nikdo ho nečte.
Žádné komentáře:
Okomentovat