Blondýny a hnědovlásky

Miluji krásné ženy, i když je mi to houby platné. V mládí jsem měl nějak zafixováno, že krásná žena musí být hnědovlasá. Ideálem krásy pro mně byla ze známých osobností Claudia Cardinale. Rád jsem chodíval na filmy s ní, protože se bylo na co dívat. Mé dětství bylo v době, kdy televize nebyla ještě rozšířená, ale jednosálová kina byla téměř na každém rohu. Na plakátech a na vývěskách před kinem se ještě psalo, zda se jedná o film barevný. Zajímavé, že blondýny se mi v mládi nikdy nelíbily. Uznával jsem, že některé jsou ASI hezké, ale u mě měly prostě mínus. Říkal jsem si: kdyby tahle měla hnědé vlasy, byla by docela hezká. Zvláštní je, že do mého reálného života mi osud přistrkoval spíš blondýny než tmavovlásky. A hnědovlásky už vůbec. Pak jsem prošel takovou fází "lepší blondýna než žádná". Teprve hodně po čtyřicítce jsem se naučil ženy nerozlišovat podle vlasů, ale podle celkového dojmu a něčeho podprahového, co z nich na mně vyzařuje. Nikdy to na mně nepůsobí z obrázku, ale jen při skutečném fyzickém setkání. Vůbec v tom nehraje roli, zda se jedná o ženu mediálně známou nebo o ženu z takzvané šedé zóny. Dnes jen mohu litovat, že mi tato schopnost nebyla dána už v mládí, ale že jsem se k ní musel propracovat dvěma desítkami let poměrně nepříjemných zkušeností.