Domácí stereotypy

Míša napsala

Takový to, když zůstanete sama doma, nikdo po vás nic nechce, nemusíte vařit oběd, a tak chaoticky těkáte z místa na místo a snažíte se likvidovat za týden nahromaděné resty... na balkoně věšíte vyprané prádlo, ale hele, kytky by bylo potřeba zalít, cestou z balkónu do koupelny s konví pro vodu zjistíte, že je potřeba umýt umyvadlo, v kuchyni, kam jste si došli pro Cif, je potřeba opláchnout hrnek a nacpat myčku, ježíš, taky čůrat se mi chce!, a hele, umýt záchod a rovnou tam vytřít by nebylo od věci...
Se na to asi vyprdnu a naleju si víno...
Jo, už teď!!

Tomáš napsal:

 Co na tom? Já jsem doma sám už 18 let. Málokdy za tu dobu přišel někdo na návštěvu. Poslední roky jsem dokonce rád. Takové kraviny neřeším. Nemusím uklízet. Poslední dobou mi všechno jde tak pomalu, že nám den naplněn l prasknutí. Když někam jdu, nebo nám delší program mimo dům, jde celý další den úplně vyřízený. Když si vzpomenu, že v mládí jsem šest let bydlel po ubytovnách v různých místech republiky, přijde mi, že jsem to nebyl ani já. A taky jsem byl furt v přírodě. Dobře jsem viděl a nechodil v ortopedických botách a o holi. Tak přece dnes nebudu řešit nějaké prkotiny. 

Míša napsala:

 Hele, Tome, já vyrostla v tom, že v sobotu dopoledne se uklízí a oběd se na stůl dává přesné v poledne.To se pak ty zažitý stereotypy těžko odbourávaj. Za chvíli, i když jsem tu sama, chytnu nerv, že je 12 a já nemám uvařeno! 

Tomáš napsal:  

Já jsem rád, že nemusím žít ve stereotypech, ve kterých jsem vyrostl. Nerad na to vzpomínám. Ale chápu, že stereotypy s dětství jsou u žen velmi zakořeněny. U mé matky byly zakořeněny až do její smrti v jejích 74 letech. Pod pojmem "u nás doma" Měla vždycky na mysli dobu, kdy vyrůstala se svými rodiči a sestrou. Vařit se moc nenaučila, protože "u nás doma" měli kuchařku a paní k dětem. Po znárodnění se situace diametrálně změnila. Matka se sice z nutnosti všechno naučila, ale holt nebylo jí to vlastní. A mě už teprv ne.