Jda na hřbitov,
potkal jsem Olinu, spolužačku z gymplu. Právě se vracela z lékárny, kde byla
vyzvednout léky pro svou 96 letou matku. Vůbec si nedovedu představit, jak bych
se staral o svou matku, kdyby se dožila dnešních devadesáti dvou let. Já, se
svými dlouhodobými zdravotními potížemi a celkovou neschopností.
Přesto zrovna na
Olině bych mohl ukázat, jaký způsob života jsem považoval v mládí za pro sebe
ideální, ale pro mne byl nedosažitelný. Předně Olina pocházela z tzv.
uspořádaných poměrů. Její otec byl významný literární historik, odborník na
českou literaturu. Čili vysoce intelektuální prostředí. Měla dva sourozence. Už
ve druhém ročníku na gymplu se Olina zamilovala do spolužáka Jardy. Zbytek
studia na gymplu tvořili oba ve třídě nerozlučnou dvojici. Jarda byl
nejchytřejší člověk ve třídě. Často toho věděl v různých přírodovědných a
technických předmětech víc, než profesoři, kteří nás učili. Po maturitě šli
Olina a Jarda každý na jinou vysokou školu, ale zůstali spolu. Krátce po promoci
se vzali. Aby dostali byt, přijal Jarda místo mimo Prahu. Tam zůstali až do
penze, i když Jarda po roce 1989 několikrát změnil místo. Olina místo neměnilo,
byla celý život učitelkou na základní škole. Dnes už jsou oba v penzi. Vychovali,
tři dětí, mají šest vnoučat. Takový jednoduchý, vztahově časně určený
nekomplikovaný život.
Po takovém jsem
vždycky toužil. Když umřela před osmnácti lety moje matka a začal jsem žít
definitivně tzv. "po svém“, uvědomil jsem si, že už jsem starý na směle
životní plány stylu, který jsem popsal na příkladu Oliny a Jardy a že se budu
už jen protloukat, jak mi to okolnosti dovolí. Samozřejmě si uvědomuji i výhody
proti jiným lidem. Nerozvedl jsem se. Neonemocněla mi těžce manželka ani děti
anebo neumřeli. Ale ten celkový životní směr, který bych považoval za správný,
ten se mi také vyhnul.
Žádné komentáře:
Okomentovat