Střípky léta 2006 - 5.část
O kousek dál mě už lákala nová pizzerie Gusto.
Člověk by ani nemyslel, že je v Praze. Klasické pražské hospody a vyvařovny skoro zmizely a nahradily je zahraniční jídelny – italské pizzerie, americké MacDonaldy a KFC a v poslední době i asijské restaurace, kde před zraky návštěvníků připravuje jídlo šikmooký černovlasý kuchař na pánvi wook.
Pizzerie však už hojně provozují čeští soukromníci, snad i ti mladí i začínají myslet, že je to česká kuchyně. Pro ilustraci typická „česká“ lákadla pizzerie Gusto.
Hned vedle pizzerie je kuchyňské Studio Harmonie. Tam jsem obdivoval za výlohou starý vyleštěný sporák, který má přitáhnout zájemce o prohlídku. Skoro na každé hlavní ulici v Praze je dnes několik kuchyňských či koupelnových vzorkoven. Klasických prodejen s kuchyňskými potřebami nebo železářství či prodejen, kde bylo dřív všechno možné od rádií, televizí, přes chladničky, vysavače a různé náhradní díly, které se skrývaly pod souhrnným názvem „elektro“ je už velmi poskrovnu. A to nemluvím o bufetech, kde si člověk ve stoje u pultu mohl sníst guláš nebo párek s hořčicí či obložený chlebíček nebo sio jen nechat natočit pivo – ty dnes chybí úplně, protože nezapadají do kapitalistického konceptu „najez se a vypadni“.
Ještě jsem přešel kolem realitní kanceláře, jejíž výkladní skříň nabízela spoustu bytů k pronájmu. I když byly některé na pražské poměry dost laciné, myslím, že si je těžko může dovolit pronajmout ukrajinská nebo slovenská pokladní v supermarketu, jejíž čistý měsíční příjem jen málo přesahuje 5000 CZK. Však on je to hodně velký nájem i pro rodilého pražáka, viď Lebedo?
No a už jsem se ocitl na náměstí Jiřího z Poděbrad, jemuž vévodí moderní katolický kostel Nejsvětějšího srdce páně. Za náměstím vyčnívá věž žižkovského televizního vysílače v Mahlerových sadech.
Na protější straně náměstí, v místech, kde do něj ústí Vinohradská ulice je prodejna zdravotnických potřeb „U Radima“.
Je to prodejna specializovaná na pacienty s onemocněním funčnosti střev nebo s otevřenými mokvavými ránami, ale i já tam občas najdu, co potřebuju – např kompresní punčochy na křečové žíly na nohách. Nedávno jsem si tam koupil pro mne velmi užitečnou věc – krokoměr.
Nutí mě ke každodennímu pohybu venku a to je dobře.
Kousek nad Zdravotnickými potřebami je antikvariát. Z jeho výlohy na mne civí Peroutkovo „Budování státu“.
Kdybych to doma měl kam dát, tak bych si to koupil. Za socialismu bylo toto dílo zakázané. Tehdy by tam možná byly Leninovy spisy, ale to asi sotva – jednak by si je nikdo nekoupil a jednak nikdo by z různých cenzorů nepřipustil, že o Leninovo dílo není zájem a může být v antikvariátu.
Když jsem přišel z příjemné odpolední procházky domů, krokoměr mi ukázal, že jsem ušel 7200 kroků, což jest asi 3,5 kilometru .
klikni - 6.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat