Tomáš napsal:
Včera jsem strávil večer v v jednom baru.
Bára tam oslavovala třicáté narozeniny.
Docela dobře se pamatuji, jak jsem prožil své
třicáté narozeniny já. Můj otec mě pozval do přepychové restaurace uprostřed
Prahy na večeři. Už si ani nepamatuji, co jsme tam měli k jídlu, ale dodnes si
pamatuju jednu věc. Na závěr si otec nechal vystavit účtenku s razítkem, což
tehdy nebylo tak zvykem jako dnes, protože neexistovaly žádné počítače a účet
se musel dělat ručně. Když jsem se otce zeptal na co to potřebuje, řekl,
že si to nechá proplatit jako obchodní večeři. To byl jeho dárek k mým 30
narozeninám. Otec byl tehdy pracovníkem podniku zahraničního obchodu a mohl si
dovolit určité věci, o kterých se jiným lidem ani nezdálo. Bohužel dával
najevo, co všechno může a co jiní nemohou. I mě tím dával najevo, že já jsem
nikdo a jakého postavení se on dopracoval.
Tahle ta fotka mi
to připomněla. Snad proto že jsem na ni vyfocen zezadu a jsem velmi podobný
svému otci ve věku, kdy byl on v mém nynějším věku. Průhledem mé ruky je vidět kamarád
Jirka. Když mně bylo 30 let, bylo Jirkovi o pět let méně, tedy 25. Určitě žil jiným
způsobem než já, protože já jsem v té době už byl zaměstnán na vesnici.
Zatímco já dnes
čekám, kdy skončí můj život, Jirka píše knihy o tom, jak to za socialismu bylo
špatné a o své nenávisti k tehdejšímu režimu a o lásce k ženám a rockové hudbě.
Mám dojem, že do toho dnešního světa už nepatřím. Pořád se peru s tím, co bylo
v minulosti a budoucnost je nulová. Nepociťuji nenávist k nikomu ani k ničemu,
ale také nepociťuji lásku k nikomu ani k ničemu. Jen prázdno a vlastní
neschopnost.
Tento příspěvek
není výzvou ke komentářům o minulosti. Jen beznaději v budoucnosti. Třeba bych
ho sem vůbec neměl dávat, protože jen málo z těch, co mám v přátelích, mě zná
déle než jsem na facebooku a žádné optimistické kecy nemají význam.
Jirka napsal:
Tome, do dnešního
světa už nepatří nikdo z nás starých, jen si tě dovolím drobně opravit, moje
knihy nejsou o nenávisti, jsou o skromném boji s totalitním režimem, jejich
hlavním posláním, aspoň z mého úhlu pohledu, proto je taky píšu, je zachování
svědectví o tom, jak strašný to tehdy bylo, když se mladej člověk nechtěl
podvolit lži. Popsat to jenom jako nenávist je hrozně zjednodušující. K meritu
tvýho komentáře: na smrt čekáme všichni, bohužel, to je náš úděl, stáří je na
hovno.
Žádné komentáře:
Okomentovat