5. 12. 2014

62 let - zpráva o duševním a fyzickém stavu

   K narozeninám mi jako obvykle popřála písemně jedna z milenek mého otce. Byla milenkou mého otce zhruba v době, kdy mě bylo 10 let, ale je jen asi o 12 let starší než já. Když jí můj otec opustil, seznámila se s mou matkou a dopisovala si s ní až do matčiny smrti před šestnácti lety. Protože byla v adresáři mé matky, poslal jsem jí tehdy parte. Poté vyjádřila přání navštívit hrob mé matky, i když proto musela přijet ze svého poměrně vzdáleného bydliště. U hrobu jsem se s ní seznámil osobně. I od matky jsem věděl, že byla milenkou mého otce několik let. Když jsem o ní později říkal otci (přežil mou matku o 12 let), řekl mi, že už se na ní moc nepamatuje, protože to byla jen taková povrchní známost. Zajímavé, že ta paní si pamatuje datum narození mých rodičů i moje datum narození, aniž bych já jí to řekl. Ta paní se později sama vdala a dnes je i babičkou, ale naše rodina jí tak přirostla k srdci, že mi celých těch 16 let od matčiny smrti píše k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Vzhledem k tomu, že moje matka zemřela pouhé čtyři dny před mými 46 narozeninami, nezapomene připomenout i její úmrtí. Většinou odesílá přání k mým narozeninám v den výročí matčina úmrtí. Bavil jsem se o tom před časem i se svým psychologem, ale ten k tomu nezaujal žádný názor. Ani letos na mně ta paní, které je už před sedmdesát nezapomněla.


   Ahoj Míšo, ano, je to tak měl jsem včera narozeniny, Děkuju Ti za přání. Já se tím nikde nechlubím, na facebooku nemám datum viditelné a to, co se tam muselo vyplnit při registraci, jsem neuvedl pravdivě. Člověk nikdy neví, co ti, kteří mají k podobným datům na internetu přístup, co s tím udělají - viz poslední informace o tom, že facebook bude různá data uživatelů prodávat. Ale já stejně nerad oslavuji a hromadně už vůbec ne. Nemám sílu se přetvařovat. A vidíš to i tady. Když něco napíšu po pravdě, vyvolá to třeba takovou reakci jako napsal pan Bedřich Ludvík, který napsal " Když dospějeme, měli bychom se vymanit z dětského pohledu na své rodiče a pochopit, že máma a táta jsou pořád a hlavně - muž a žena, dvě odlišné, samostatné bytosti, které našim zplozením neztratili svou lidskou suverenitu." Jenomže on se na svět asi dívá poněkud jinak než já, když zároveň uvádí, že jeho rodiče jsou šťastně spolu 61 let. Já jsem se také od své minulosti z větší části odstřihl, ale až poté, co zemřeli oba moji rodiče, tedy v mých 58 letech. A jakýs - takýs samostatný život jsem začal až po smrti své matky, tedy ve svých 46 letech. Chápu, že je to pozdě, ale prostě jsem to jinak nedokázal a různí mravokárci mě stejně nijak nepomohli. Před deseti lety jsem si to celé napsal na blog, je to tam, v podstatě zasuté nánosem času, ovšem přes různé kritiky pro mne stále platné. Samozřejmě, že život se trochu za těch deset let posunul, ale v mém věku už nikoli ke smělým zítřkům, ale ke konci života. Nestěžuji si, jednak není komu, i když celých těch 16 let po matčině smrti navštěvuji psychology. Jenže kdo dlouhodobě nenavštěvoval psychologa, nechápe, že ani psycholog není spása. Možná, že kdybych se narodil zdravý, žil bych dnes jinak anebo bych třeba nežil vůbec, protože bych se třeba ve třiceti zabil v autě nebo bych skončil nějak jinak. Už jsem si zvykl, že na přelomu roku mívám silnější deprese než jindy. Obvykle tak od mých narozenin  až do poloviny ledna. Nikomu to nevysvětluji, pokud to jde, vyhýbám se lidem. Zvláště těm, kteří můj život nějak komentují. Jestli chceš, přečti si, co mám už deset let na internetu. Je to pro nezasvěceného asi páté přes deváté, tak máš-li teď jen tolik času, abys to přelétla pohledem, nech si to na jindy. Měj se také hezky! Tomáš

   Celý článek je z technických důvodů mého dřívějšího blogu u jiného poskytovatele rozdělen na tři části. Na další část se proklikneš na konci předchozí části. U tohoto článku to funguje, budeš -li můj blog prohlížet na jiných místech, odkazy pravidla nefungují, protože jsou vztaženy k původnímu blogu a předělávat všechno - na to jsem neměl sílu. Tak tedy článek o který jde, je zde - http://tomuv-denik.blogspot.cz/2011/11/dilema-vanocniho-prani-1cast.htm

   Život je složitej, každej máme nějakej. Mně spíš přijde zvláštní, jaký vidím rozdíl v komunikativnosti lidí, které znám reálně desítky let a kteří žijí fyzicky okolo mě . Tím myslím příbuzné, sousedy z domu i z ulice, bývalé spolupracovníky a nebo třeba spolužáky ze všech typů škol, kterými jsem prošel, od komunikativnosti lidí, které jsem poznal osobně za poslední dva a půl roku prostřednictvím facebooku, se kterými se scházím v hospodě nebo na kulturních akcích, ale kteří nemají s mým reálným životem, ať v minulém čase nebo v současnosti nic společného. Jako by se prolínaly dva úplně jiné světy skoro na stejném prostoru. Je mi však jasné, že kdybych zrušil svůj účet na facebooku, ti reální facebookoví lidé zmizí, protože nebudu chodit na ty facebookové události. Přemýšlet o mém životě nemusíš, Míšo. Každý máme nějaký životní příběh. Znám i takové, které jsou z mého pohledu horší, Třeba hodně lidi, kteří se narodili s dětskou mozkovou obrnou jako já, ale od narození až do pozdní dospělosti potřebují osobní asistenci, kterou až do vysokého stáři dělají jejich vlastní rodiče, a když umřou, dostávají se ti lidé do naprosto neřešitelné situace. Anebo bezdomovci - ty lidské trosky, které jsme si za tohohle kapitalismu zvykli vídat okolo sebe a které média odbývají tvrzením, že žijí způsob života, který jim vyhovuje. Přitom mezi ně se mohou dostat mnozí z nás a naše současné lidské okolí nám nijak nepomůže. Ani mně není jasné, jakým způsobem se konec mého života vyvine, když jsem se s ním pral těch 62 let sám. Neumím odpovědět na dotazy svých příbuzných a známých, kteří mi občas udílejí rady, co bych měl a neměl dělat a abych se do dalších let díval optimisticky. Vím, že dokud budu soběstačný, tak to nějak půjde. Dožiju-li se nesoběstačnosti, tak mi to není vůbec jasné.

    Já už o svém životě moc nepřemýšlím. Žiju jak se dá, ze dne na den, ale snažím se nedělat chyby, které jsem už udělal. Jenže můj život je tak jiný než byl v minulosti! Vrátit nejde a ani bych ho nechtěl prožít znovu a jak dopředu, nevím. Když se oběsil Luděk Buriánek, zjistil jsem, že sebevražda by mé problémy vyřešila, jenže jsem tak zbabělý, že něco takového nedokážu. Tak holt budu čekat, jak to dopadne.

   Já jsem si posledních 12 let zvykl, že se musím okolo Vanoc vyhýbat lidem, protože nejsem schopen nic vysvětlovat. Většinou svátky proležím, protože dostanu něco jakou silnou chřipku.