Procházel jsem podzimním náměstím. Před
kostelem stálo velké černé pódium, na
kterém se měla večer odehrávat grandiózní představení pro lid. Pod pódiem na
trávníku množství stánků s různými pochutinami. Klobásky, pečené maso,
frgály, preclíky, pivo, víno. A hlavně burčák. Hektolitry burčáku, bílého i
červeného, sladkého i suchého. Koupil jsem si dvě deci sladkého bílého a pomalu
se prodíral davem. Vypadalo to, že hospodářská krize ani neexistuje. Lidé se
cpali pečenými klobáskami i burčákem. Jakoby se z okolních pražských ulic, jinak
poloprázdných, chtěli všichni vměstnat
do tohoto omezeného prostoru. Kupuji si langošovou placku. S česnekem?,
ptá se starý prodavač. Udělejte mi to, jak jste zvyklý…. standardní provedení.
Od pánve s olejem se otočí paní. Teď jste udělal manželovi radost, někteří
lidé chtějí bez česneku. Bez česneku to není ono, dodává prodavač a potírá
placku směsí. Přidá kečup a posype sýrem. Beru velkou placku na pergamenovém
papíře do obou rukou a usedám na blízkou lavičku. Přede mnou lezou děti na nafukovací skluzavku,
s výskotem se spouští dolů a poskakují na nafouknuté plachtě. Ve chvíli, kdy mám pusu plně nacpanou jídlem
a tváře i ruce červené od kečupu zvoní kdesi v tašce mobil. Jako vždycky
v tu nejnevhodnější dobu. Už jsem si zvykl a ani mně to nerozčiluje. Telefon po chvíli utichne, protože se hovor
přepne do hlasové schránky. Tam málokdy někdo nechá vzkaz. V klidu dojím,
otřu si ruce i tváře od kečupu a vylovím mobil. Kupodivu se neobjeví neznámé
číslo, které většinou patří nabízeči něčeho, třeba levných telefonních poplatků
konkurenčního operátora. Místo čísla
jméno volajícího. Volám tedy zpět. Nájemce obchodu mi sděluje, že jeho obchodu
se nedaří, jak by chtěl a už po několikáté mi předestírá onu žalostnou zprávu,
že se mu opět nepodařilo sehnat peníze na nájem a proto hodlá v brzku
provozovnu uzavřít. Koktavě sděluje, že by nerad zůstal něco dlužen, ale je mi
jasné, že dlužen zůstane a pohledávka bude nedobytná. Nájemce mi sděluje, že zítra odlétá do ciziny
a vrátí se až za půldruhého měsíce. Doufá, že v jeho zahraniční
pobočce mu půjdou obchody lépe. Vida,
myslím si, na cestu do zahraničí máš, ale na zaplacení v tuzemsku nemáš.
Ale nechává mě to klidným. Starosti odkládám na příští týden.
Opouštím náměstí a vydávám se zažít město jinak. V chudší
části čtvrti je jiný typ lidové veselice. Žádné honosné pódium se světelnými
efekty, ale pódium vytvořené z kovových latěk a prostěradel. Levné
mikrofony a reproduktory. Střídají se zde amatérské alternativní skupiny. Ta
právě vystupující přijela ze severu Čech. Dva lidoví písničkáři nadávají
v písni na život a na poměry. Vedle dívka u stolku prodává chleba
s tvarohem a rajčetem. O kousek dál
je k mání levný alkoholický mošt cider, čti sajdr. Jakési ekologické hnutí sbírá staré mobilní
telefony a nabízí kávu zdarma. Jeden
z posledních prodejců hudby na pevných nosičích přinesl ukázat svou
produkci. Nedaleko v domě je otevřena zcela nová obrazová galerie. Na
stěnách několik obrazů neurčitého obsahu a na stolku před galerií výstavní
katalog. Jméno umělce mi samozřejmě nic neříká.
Na konci ulice je malá divadelní scéna.
Právě tam dva studenti divadelní školy hrají představení o Bobu a Bobkovi,
podle kreslené knížky zemřelého karikaturisty. Hned vedle spí na holé zemi
bezdomovec. Nikdo si ho nevšímá, jen asi pětiletý chlapec na něj hledí jako u
vytržení. Ukazuje ho tatínkovi. Ten mu
cosi vysvětluje a obrací synka k pódiu. Bob a Bobek je to, co tě má
zajímat, hochu, nikoli člověk, který nemá kde bydlet.
Je vlahý podzimní večer. Nechce se mi domů a
tak pokračuji svou pouť městem. Když už
jsou nohy zemdlelé, zamířím do klubu k odpočinku. Barmanka mi přináší kávu
a já sleduji cvrkot. Skupinka anglicky
hovořících Indů popíjí pivo. Dvě děvčata
si odnášejí od baru nápoj v plechovce.
Právě když jsem dopil kávu,
objevuje se moje oblíbená šukací panenka. Ahoj, volá z dálky a přistupuje
ke stolku, jdeš za mnou? Ani nevím, odpovídám, byl jsem se dnes jen tak projít.
Holky mi řekly, že jsi tady, povídá ona,
tak jsem za tebou přišla. Jde
k baru a nechá si uvařit zelený čaj, její oblíbený. Na zpáteční cestě se
ještě jednou zeptá: půjdeš ke mně? Ale jo, přisvědčuji a vstávám. Tahle svlečna
mě vždycky dokáže uhranout měkkostí a hebkostí své kůže. Pokaždé stejně a pokaždé jinak. Jako ten
dnešní den, který se jmenoval: Zažít město jinak.
Žádné komentáře:
Okomentovat