26. 10. 2013

Deprese

Včera jsem navštívil skvělé představení Neomluveného divadla podle Gogolovy Ženitby v nuselském Divadle bez hranic. Jako vše, co jsem viděl v nastudování tohoto souboru, byla i Ženitba skvělá. Po představení jsem měl možnost s několika členy souboru prohodit pár slov. Jeden se pozastavil i nad mými tematickými statusy a povídá: jako bys měl deprese. Jak to hezky odhadl! Na představení jsem totiž jel přímo ze sezení od psychoterapeutky. Jenže kdo deprese nemívá, připadají mu jako takový neuchopitelný výmysl, výmluva. Něco, co se jednoduše dá zahnat léky nebo vypocením v posteli jako chřipka.

20. 10. 2013

Obrazy handicapovaného umělce Ondřeje Zajíce

Ondřej Zajíc je člověk postižený progresivní svalovou dystrofií, upoutaný na lůžko a závislý na pomoc přístrojů. Prožil téměř klinickou smrt a určitou dobu strávil v umělém spánku. V té době měl neuvěřitelné představy, které potom pomocí malby prostřednictvím počítače vtělil do obrazů. Několik těchto obrazů je vystaveno v pražském klubu, restauraci a vinotéce Mandragora v Korunní ulici v Praze na Vinohradech. Výstava je prodejní, obrazy je možno si na místě zakoupit a přispět tak Ondřejovi na léčbu těžkého onemocnění a usnadnění nezáviděníhodného způsobu života.












24. 9. 2013

Zažít město jinak



   Procházel jsem podzimním náměstím. Před kostelem stálo velké  černé pódium, na kterém se měla večer odehrávat grandiózní představení pro lid. Pod pódiem na trávníku množství stánků s různými pochutinami. Klobásky, pečené maso, frgály, preclíky, pivo, víno. A hlavně burčák. Hektolitry burčáku, bílého i červeného, sladkého i suchého. Koupil jsem si dvě deci sladkého bílého a pomalu se prodíral davem. Vypadalo to, že hospodářská krize ani neexistuje. Lidé se cpali pečenými klobáskami i burčákem. Jakoby se  z okolních pražských ulic, jinak poloprázdných, chtěli všichni vměstnat  do tohoto omezeného prostoru. Kupuji si langošovou placku. S česnekem?, ptá se starý prodavač. Udělejte mi to, jak jste zvyklý…. standardní provedení. Od pánve s olejem se otočí paní. Teď jste udělal manželovi radost, někteří lidé chtějí bez česneku. Bez česneku to není ono, dodává prodavač a potírá placku směsí. Přidá kečup a posype sýrem. Beru velkou placku na pergamenovém papíře do obou rukou a usedám na blízkou lavičku.  Přede mnou lezou děti na nafukovací skluzavku, s výskotem se spouští dolů a poskakují na nafouknuté plachtě.  Ve chvíli, kdy mám pusu plně nacpanou jídlem a tváře i ruce červené od kečupu zvoní kdesi v tašce mobil. Jako vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Už jsem si zvykl a ani mně to nerozčiluje.  Telefon po chvíli utichne, protože se hovor přepne do hlasové schránky. Tam málokdy někdo nechá vzkaz. V klidu dojím, otřu si ruce i tváře od kečupu a vylovím mobil. Kupodivu se neobjeví neznámé číslo, které většinou patří nabízeči něčeho, třeba levných telefonních poplatků konkurenčního operátora.   Místo čísla jméno volajícího. Volám tedy zpět. Nájemce obchodu mi sděluje, že jeho obchodu se nedaří, jak by chtěl a už po několikáté mi předestírá onu žalostnou zprávu, že se mu opět nepodařilo sehnat peníze na nájem a proto hodlá v brzku provozovnu uzavřít. Koktavě sděluje, že by nerad zůstal něco dlužen, ale je mi jasné, že dlužen zůstane a pohledávka bude nedobytná.  Nájemce mi sděluje, že zítra odlétá do ciziny a vrátí se až za půldruhého měsíce. Doufá, že v jeho zahraniční pobočce  mu půjdou obchody lépe. Vida, myslím si, na cestu do zahraničí máš, ale na zaplacení v tuzemsku nemáš. Ale nechává mě to klidným. Starosti odkládám na příští týden.

   Opouštím náměstí  a vydávám se zažít město jinak. V chudší části čtvrti je jiný typ lidové veselice. Žádné honosné pódium se světelnými efekty, ale pódium vytvořené z kovových latěk a prostěradel. Levné mikrofony a reproduktory. Střídají se zde amatérské alternativní skupiny. Ta právě vystupující přijela ze severu Čech. Dva lidoví písničkáři nadávají v písni na život a na poměry. Vedle dívka u stolku prodává chleba s tvarohem a rajčetem.  O kousek dál je k mání levný alkoholický mošt cider, čti sajdr.  Jakési ekologické hnutí sbírá staré mobilní telefony a nabízí kávu zdarma.  Jeden z posledních prodejců hudby na pevných nosičích přinesl ukázat svou produkci. Nedaleko v domě je otevřena zcela nová obrazová galerie. Na stěnách několik obrazů neurčitého obsahu a na stolku před galerií výstavní katalog. Jméno umělce mi samozřejmě nic neříká.

   Na konci ulice je malá divadelní scéna. Právě tam dva studenti divadelní školy hrají představení o Bobu a Bobkovi, podle kreslené knížky zemřelého karikaturisty. Hned vedle spí na holé zemi bezdomovec. Nikdo si ho nevšímá, jen asi pětiletý chlapec na něj hledí jako u vytržení. Ukazuje ho tatínkovi.  Ten mu cosi vysvětluje a obrací synka k pódiu. Bob a Bobek je to, co tě má zajímat, hochu, nikoli člověk, který nemá kde bydlet.


   Je vlahý podzimní večer. Nechce se mi domů a tak pokračuji svou pouť městem.  Když už jsou nohy zemdlelé, zamířím do klubu k odpočinku. Barmanka mi přináší kávu a já sleduji cvrkot.  Skupinka anglicky hovořících Indů popíjí pivo.  Dvě děvčata si odnášejí od baru nápoj v plechovce.   Právě když jsem dopil kávu, objevuje se moje oblíbená šukací panenka. Ahoj, volá z dálky a přistupuje ke stolku, jdeš za mnou? Ani nevím, odpovídám, byl jsem se dnes jen tak projít.  Holky mi řekly, že jsi tady, povídá ona, tak jsem za tebou přišla.  Jde k baru a nechá si uvařit zelený čaj, její oblíbený. Na zpáteční cestě se ještě jednou zeptá: půjdeš ke mně? Ale jo, přisvědčuji a vstávám. Tahle svlečna mě vždycky dokáže uhranout měkkostí a hebkostí své kůže.  Pokaždé stejně a pokaždé jinak. Jako ten dnešní den, který se jmenoval: Zažít město jinak.

12. 9. 2013

Abiturientský večírek

Setkání se spolužáky z gymnázia po 41 letech. Sešlo se nás 8, dokonce i spolužačka z Kanady. Většina spolužáků nepřišla, protože byli loni na kulatém výročí. Ale nic se nestalo. Průběh obvyklý: několik piv, večeře, káva. Většina přítomných sděluje, kolik let či měsíců jim zbývá do důchodu. Já nic, já už tam několik let sem. Papírové fotky už se neukazují, Všichni vytahují mobily, ukazují druhým chaty, vnoučata či obrázky z cest na displeji mobilů. Bezdotykové mobily bleskají a dělají památeční fotografie večera. Facebook nikdo kromě mě nepoužívá. Jen e-maily a mobilní telefony. Kdyby to nebylo tak blízko,asi bych tam také nešel. Životem se nějak neshoduji se svými spolužáky. Vyprávět nemá cenu. Nebyl jsem ani v New Yorku, ani v Hamburku. Avšak na stará kolena je mi to celkem jedno. Jsem rád, že bez problému dojdu domů. To ten život utekl.

4. 9. 2013

Blbej den

Dnes byl vyloženě blbej den. Sice počasí bylo tady u nás na Vinohradech pěkně, ale měl jsem nepříjemný plánovaný rozhovor, kterému už nebylo jak se vyhnout. Posilnil jsem se před ním dvěma becherovkami, pak po čtvrthodinovém trapném oboustranném mlčení jsem řekl, co jsem musel říci, což vyvolalo nepochopení, které jsem očekával a afektovanou reakci, kterou jsem také očekával. Cítil jsem se přitom jako bych vlezl tygrovi do klece a vyrušil ho z příjemného zažívání. Když to skončilo, dal jsem si ještě pivo a takovou pivní limonádu, které se říká snad cider, šel jsem domů, z vyčerpání jsem si lehl a spal tři hodiny. Zítra bude ještě druhý díl tohoto jednání. Nevím, jestli jste někdy jednali s člověkem, kterého jste považovali za vyloženě hloupého a zároveň urážlivého, vztahovačného a podezřívavého, kterému jste museli říct, jak se věci mají, i když za a) víte, že to stejně nepochopí, protože se považuje za chytřejšího než vy a za b) že tím uškodíte hlavně sám sobě, protože tím ještě zvýšíte jeho komplex méněcennosti, ale prostě situace dospěla tak daleko, že ten okamžik už nemůžete obejít. A to bylo právě dneska.

16. 4. 2013

Zemřel Bedřich Franic

Ve věku 86 let zemřel dne 15. dubna 2013 pan Bedřich Franic z Prahy.

... a oživlý obrázek (video) 16. 6. 2006



Byl jsi dobrý člověk, Beďare! Ať je Ti tam nahoře tak dobře, jako Ti bylo na tomto světě, když jsi byl v plné síle. Tomáš