Milý pane Janáči,
velice se omlouvám, ale skutečně se mi přihodilo.
Přihodilo se mi nevolno. Došel jsem do rozhlasu už asi v 15.30,
obdržel jsem žlutý papírový čtvereček a čekal mezi hromadícími se důchodci.
Dokonce jsem si krátil čas s jedním známým (důchodcem, dříve imunologem), se
kterým jsem před dvaceti lety pracoval v jedné firmě. Jak se blížila 16 hodina,
důchodců přibývalo, až byla zaplněna téměř celá vstupní hala. Přemýšlel jsem,
kam tolik lidí můžete uskladnit a napadlo mě jenom atrium. Z horka se mi začalo
dělat nevolno. Vydržel jsem až do chvíle, kdy jste zhruba v 15, 58 přišel k
turniketu a oznámil, že promítání bude v atriu, aby se tam lidé vydali po
schodech a kdo nemůže, tak výtahem pro 6 lidí. Tu mě napadlo, že vlastně nevím,
kde je poblíž atria záchod a udělalo se mi ještě nevolněji. Mám za sebou
zkušenost dva týdny starou, kdy jsem byl na setkání Klubu přátel Šestky, které
se odehrávalo v místnosti 010 v přízemí, kde bývají zasedání Rady ČRo. Bylo to
v sobotu. Hned na začátku setkání nám bylo oznámeno, že na záchodě neteče
voda. Asi po dvou hodinách oné schůze, kam přibyla i část redakce ČRo6 jsem už
nutně potřeboval na záchod. A tak se mnou šla mladá dívčina, údajně PR té
redakce až do vrátnice, kde je nějaký záchod pro personál a požádala vrátné,
aby mi ho odemkli. Čekala tam se mnou, až vykonám potřebu a pak šla se
mnou zase nazpátek. Bylo to dost potupné. No, a jak jsem včera byl opět v té
samé vrátnici uprostřed velkého chumlu důchodců, řekl jsem si, že by moje
momentální nevolnost nemusela za turniketem a uprostřed tolika lidí přestat a
že nevím, kde bych okolo atria hledal onu místnost. Tak jsem odevzdal onen
žlutý čtvereček zpět vrátnému s prosbou, aby ho někomu dal, kdyby ještě někdo
přišel a opustil jsem budovu rozhlasu. Šel jsem do Balbínovy hospůdky NAPROTI,
kde jsem se hodinu vzpamatovával z oné nevolnosti při dvou kofolách a jedné
stranické slivovici. Pak jsem dojel domů a v půl sedmé už jsem byl v
posteli. Chtěl jsem si ještě poslechnout Čajovnu na Vltavě, kde měl být dokument
(kupodivu přírodovědný!!!), ale usnul jsem a spal jsem až do rána. Přiznávám,
že sobotu jsem měl poměrně programově rušnou od polední návštěvy galerie s
výstavou obrazů a fotografií Petra Nikla až po bujarý večer, ze kterého jsem se
vrátil až v neděli ve tři ráno. S tím jsem ještě ve chvíli, kdy jsem se
přihlašoval na promítání, nepočítal.
Milý pane
Janáči, výčitky svědomí z mé nepřítomnosti na projekci přece jen utišil pohled
na to obrovské množství lidí, které se včera ve vrátnici shromáždilo neb mi
bylo jasné, že promítací sál nebude zet prázdnotou. Obdivuji Vás, že jste
zvládl zorganizovat dvě promítání a ještě korespondovat s takovým množstvím
lidí.
Přes mé
osobní momentální potíže jsem měl radost, že tolik zájemců o promítání je
důkazem, jak oblíbený je Váš Meteor. Bohužel je také důkazem, že obdobných
vzdělávacích pořadů je na stanicích Českého rozhlasu nedostatek. (V tomto
případě nemohu považovat Leonardo za rovnoprávnou stanici, protože právě
většina lidí, co přišla na včerejší promítání, si ho nemůže pustit z běžného
rozhlasového přijímače.)
Ještě jednou se omlouvám a zároveň děkuji i za Váš zájem.
Abych pravdu řekl, doufal jsem, že si v tom ohromném počtu lidí mojí
nepřítomnosti nevšimnete.
Věruško,
-------------------------------------------------------------------------------
Věruško,
nejsem skeptik, jsem realista. Co jsem nevyřešil v těch
prvních šedesáti letech, v těch druhých šedesáti už řešit nejde. Všechno má v životě svůj čas a události
v něm nejdou časově přeházet, jak píše Miloš Rýc v knize „ Zpověď
tajemníka“, kterou jsi jistě nečetla. Píchat s mladými děvčaty mohu stále,
jenže už ne zadarmo, ale za peníze, zatímco ony si myslí, že až si vydělají dost peněz, začnou vést
slušný život. Ale ani ony ani já se už nikdy nezbavíme své minulosti..
------------------------------------------------------------------------------------
No jo, Ivčo,
– pozvání na
kávu – zrovna sedím v té cukrárně, co jsem tě do ní pozval. Oddaloval jsem
to. Nějak už nevím, co bych si s lidmi z minulosti povídal. To víš, že jsem si to včera užil. Byl jsem v bordelu, kam si chodím
posledního půl roku zapíchat. Dokonce tam byla má oblíbená slečna. A po souloži
obvyklá konverzace:
***
„Proč ty si nenajdeš nějakou ženskou?“
„Protože mě žádná nechce. A proč ty, taková hezká holka, jsi tady?“
„Kvůli penězům. Až si vydělám dost peněz, přestanu
tuhle práci dělat a najdu si slušnýho chlapa.“
„Půjdeš se mnou na kafe?“
Se zákazníkama na kafe nechodím a s kamarádama
nespím.“
***
A tohle ti mám, Ivčo, vyprávět v cukrárně?
Říkám si,
že teď už jsem dost starý na to, abych byl upřímný nejen k sobě, ale i k ostatním
lidem. Na rozdíl od lidí, kteří žijí v rodině,
nemám veselé historky ze života, abych jimi někoho bavil. V posledních dvou letech jsem se pomocí facebooku
seznámil s mnoha lidmi, kteří žijí tady v okolí. A tak s nimi občas,
když je mi lépe, jdu do hospody nebo do literární kavárny. Když se sejde třeba 15 lidí, vždycky se najde
někdo, kdo rád baví společnost. Ale já
už to nejsem. Většinou sedím a poslouchám
a když jsem unaven, seberu se a jdu domů.
Nikomu nechybím, ani v té hospodě, ani doma. Přesto jsem teď mezi lidmi víc než dřív.
--------------------------------------------------------------
Milý pane sousede!
Děkuji Vám za hezké přání!
Abych pravdu řekl, jsem rád, že ten den je už za mnou a také
jsem rád, že byl v sobotu, a proto si příliš lidí nevzpomnělo. Ne, že bych
datum svého narození tajil, ale nijak ho nešířím, protože stále ubývá lidí, od
kterých mě takové přání těší. Volala mi například jedna známá (45 let) a řekla
mi něco v tom smyslu, že doma malují a ona musela slézt ze žebříku, aby mi
mohla popřát. Na záznamníku mi kdosi jiný říkal vyčítavým hlasem: My jsme ti
chtěli popřát k narozeninám a ty nejsi doma! Jiná známá (72 let) dlouho
dopředu avizovala, že se musíme sejít, že mi chce popřát osobně. No, velkou
radost jsem z toho neměl, protože ona vede vždycky takové záhrobní řeči –
že jsme tady dočasně a ten pravý život že začne až po smrti. Tak jsme se domluvili
na pátek, že se sejdeme na Míráku, kde ona toužila si dát palačinku u stánku na
vánočních trzích(!!!). Řekla, že čas
upřesní ještě ráno. Tak jsem jí ráno zavolal a ona mi řekla, že ještě neví,
protože si objednala po internetu závěs do koupelny a mají ji ho ten den dovézt
a ona neví, kdy přijedou. To mě opravdu dojalo, tak jsem jí řekl, že nehodlám
čekat celý den na její zavolání a schůzku jsem zrušil. Písemně mi napsala kromě
Vás jen jedna paní, jakási milenka mého otce z dob mého dětství. Můj otec
s ní udržoval poměr asi 10 let za manželství mých rodičů a pak ji opustil.
Když se moji rodiče rozvedli, tahle paní se seznámila s mou matkou a až do
smrti mé matky si s ní dopisovala (není z Prahy, sama se pak vdala a
má dospělého syna). Já jsem se s ní seznámil až po matčině smrti, protože ona
mi napsala, že by ráda věděla, kde je
hrob mé matky. Pak skutečně přijela do Prahy, hrob jsem jí ukázal a od té doby
jsem ji neviděl. Nicméně ona mi píše na každé moje narozeniny. Znala prý již od
doby, kdy chodila s mým otcem data narození obou mých rodičů i moje. Já té
pani nepíšu, proč taky, ale ona mi celé ty roky o matčiny smrti píše
k narozeninám i ke svátku.
Takovýchle historek
bych klidně mohl napsat ještě několik.
Když je píšu, dokonce i mě samotnému připadají úsměvné. Ale když se
odehrávají, uvrhují mě do beznaděje. Zavolala mi sousedka z chaty (85 let),
věku mých rodičů (které od dětství říkám teto) a řekla, že ani neví, co by mi
měla popřát, takže se aspoň zeptá, jestli nejsem nemocný. A já jí říkám, této, já jsem nemocný
už čtrnáct let a začnu jí vypočítávat své neduhy. A ona řekne: ale to já vím,
já jsem myslela, jestli nejsi od té doby JEŠTĚ NĚJAK VÍC NEMOCNÝ! A pak se divila, když jsem jí řekl, že mě
dosavadní chronické neduhy docela stačí. Tak mě to připomnělo závěr jedné
scénky Felixe Holzmanna: buď jsem blázen
já nebo ona.
Tak vidíte, pane
sousede, můj život je veselý, ale jistě se teď nedivíte, že nemám rád různá
jubilea včetně Vánoc neb mám z podobných lidí hrůzu. Naštěstí je to jen
v tom prosinci, kdy si různí lidé myslí, že mě činí dobro a já bych za něj
měl být vděčný.
--------------------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat