13. 9. 2012

13. září 2012



Ahoj Tomáši,
jak se máš? Nevím zda se ti doneslo, že letos bude zase sraz spolužáků z vysoké školy,  koná  se 5.-6.10. v Janských Lázních, organizuje to, jako minule, Ondra Já tam pojedu autem a nabízím ti, že bych tě tam vzala - někde tě v Praze vyzvednu, a pak tě zase hodím zpátky.
Dej mi vědět, jak jsi se rozhodl.
 Zdraví Katka

Ahoj Katko,

děkuju Ti za pozdrav. O srazu v Janských Lázních jsem se dozvěděl hned, jak Ondra ještě před prázdninami rozesílal informaci s poptávkou, kdo se zúčastní, protože mě měl v adresáři. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tak jako minule nezúčastním a napsal jsem mu to. Je pro mne velmi obtížné poslední léta někam cestovat, protože můj zdravotní stav je nevypočítatelný. Nedokážu dva dny dopředu odhadnout, jak mi bude. Nemá smysl tady vypočítávat různé neduhy, které mě poslední léta provázejí. Ale vzhledem k nim nejsem ani nijak zábavný společník. Čtrnáct let, které už jsem v invalidním důchodu dosti pozměnilo můj způsob života. Několik prvních let jsem se snažil vyrovnat se s potížemi a vrátit se zpět do práce. Ale nešlo to. Špatný zrak, zhoršující se pohyblivost a neustálá chronická únava už mi neumožnily ani plné a ani částečné pracovní nasazení. Také jsem byl dost zahlcen řešením různých soukromých záležitostí. O těch já moc nikomu nevykládám, protože jsem zjistil, že z pohledu jiného (a zvláště zdravého) člověka je můj život příjemný a spokojený, jenom já si zbytečně stěžuju. Taky se vyskytne hodně radilů, ale nepomůže nikdo. Určitě to znáš sama. Na druhé straně jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom hůř než já. Ale to mi v konkrétní situaci stejně nepomůže. Zjistil jsem, že když něco potřebuju, nejschůdnější řešení je zaplatit si pomoc. Na to potřebuju peníze. Ale protože jich nemám neomezeně, zase musím oželet něco jiného.

Většinou chodím na různá setkání se spolužáky, pokud se konají v Praze. Každoročně se takhle scházíme se spolužáky z devítiletky, se spolužáky ze střední školy dokonce každý měsíc (i když v omezeném počtu). Jenže tam si stejně nemám o čem povídat. Děti ani vnoučata nemám, nepřepočítávám manželky, se kterými jsem se za život rozvedl. Na otázky typu "a co vlastně celý den děláš, když jsi doma" ,  "stačí ti k životu invalidní důchod" nebo "a kam si chodíš přivydělávat" neumím uspokojivě odpovědět. Od té doby, co přede dvěma lety umřel Pavel a loni Maruška, o kterých jsem se domníval, že jsou zdravější než já, uvědomuji si, jak je všechno pomíjivé. A tak žiji jen tak, jak mi zdraví dovoluje a s lidmi, se kterými se dokážu běžně kontaktovat. A to je poslední dva roky vlastně jen prostřednictvím facebooku. A to jsou samí noví lidé, které jsem ještě nedávno neznal, ale mnozí z nich žijí i v mé blízkosti na Vinohradech či na Žižkově. Zajímavé je, že lidé z mé minulosti až na nepatrné výjimky facebook vůbec nepoužívají. Mám na facebooku různá alba fotografií a také jsou tam moje fotky, když mě někde někdo vyfotil.. Jestli chceš, Katko, tak se tam podívej

Milá Katko, děkuji Ti moc za nabídku dopravy na sraz, ale opravdu tam nemám sílu jet. Nevím, co bych si s bývalými spolužáky povídal. Vzpomínat se mi nechce, protože by mi to navodilo nepříjemné myšlenky, jak mě životní okolnosti donutily už téměř před třiceti lety opustit mou milovanou zoologii a zvláště etologii a nejsem si jist,  zda bych na místě dokázal bojovat s onou únavou, která mě tak často a hlavně nevyzpytatelně přepadává.

Milá Katko,
pozdravuj na srazu a třeba mi někdy napiš, jak se daří Tobě.

Ahoj! 
Tomáš

12. 9. 2012

12. září 2012

Jsme malý národ, prý si nevidíme přes plot.
Neumíme dělat činy a tak nám radí ti z Číny,
Vietnamu Ukrajiny i Ruska, naše povaha je kluzká.
Bojíme se cizinců, přivedou nás do chudobinců.
Je jich plný dvoreček, pláče český tvoreček.
Seberou nám práci, protože jsme leváci.

Český hřbet se radši skloní anebo si triko honí.
Hrdost jsme nedostali do vínku, to raději počůráme plínku.
Sebevědomí má ministryně kultury, když honí ty divadelní potvory.
Ředitel Národního divadla ten už spadl do propadla.
Kéž by se i paní Hanáková za ním propadla.

Kéž by se vrátila léta šedesátá a my bychom si opět řekli,
že naše kultura vzkvétá.
V podzemí vinohradského klubu, hraje divadelník na svou hubu,
přednáší verše Václava Hraběte,
zatímco národ se směje klimbání knížete.
Ideály jsou postaveny naruby
a rádia plivou komerční otruby.

11. 9. 2012

11. září 2012

11. září před jedenácti lety vznikly tu dva světy.
Čtyři letadla spadla v Americe a tří tisíc lidí nebylo tu více.
Ta akce vyvolala celosvětový strach a hledal se masový vrah.
Svět se změnil, nedůvěrou pěnil. Kdo s kým a pro koho?
Našli ho až po deseti letech, vyplenili jeho pelech.

Ani dnes však svět neví, zda si někdy porozumí
lidé z opačného konce, aniž by jim zvonily smrti zvonce.
Lásku, svobodu a mír před padesáti lety chtěli hippies,
jak ten čas letí. Bylo by třeba nové takové hnutí,
aby se lidi potkávali s chutí.
Čech, Rus, Američan či Íránec dali by si spolu dlabanec,
bohatí by pustili chlup, aby i chudí měli něco na zub.

Je nás na světě mnoho, všichni stárneme,
na konci životní pouti stejně umřeme.
Místo abychom si ničili život, dejme si spolu pivo,
lahodný čaj či kávu a řekněme si dobrou zprávu,
že na světě chceme mír, abychom mohli jíst v klidu kozí sýr.

10. 9. 2012

10. září 2012

Ležel jsem za pecí u misky a olizoval tenisky.
Můj pán Jarda četl noviny  a já sledoval  hodiny.
Už se mi chce na záchod a také na kratší nebo delší pochod
okolo naší ulice a očůrávat krabice, nároží domů a obchodů.

Úderem kostelního zvonu přišla paní domu a povídá:
Jardo nebuď tu jak kulisa, vem vodítko a mazej venčit psa.
Cestou vynes odpadky a až půjdeš nazpátky,
kup tam ňáký noviny, Frontu, Blesk či Právo
Jarda pustil noviny, co četl už hodiny a řek
mlč ty krávo, kecáš víc než zdrávo,
sama hejbej páteří, já připravil večeři, na plotně jsou brojleři.

Pak však sebral vodítko, plácnul mě s ním přes lýtko
a už jsme ze schodů běželi, pak jsme sudy váleli,
doběhli jsme na náměstí a tam Jarda dostal pěstí
Stál tam paní domu milenec, ňákej Pepa Volenec.
Jardovi luplo v palici, dal Volencovi palicí,
viděla to paní domu, běžela, nevěděla ke komu.
Pak si vybrala Volence, křikla: Jardo běž do kredence,
mám tam kysličník a náplasti, ať se mu ta rána nezamastí.

Jarda křičí: Á,  tak Pepa Volenec, to je ten tvůj milenec?
Táhněte už oba, já si vezmu Boba, vyvenčím ho za chvilku.
Takže došlo k rozchodu, pět dní zbývá do rozvodu.

Zase ležím u misky, a olizuju tenisky.
Můj pán Jarda čte Blesk  a souží ho stesk.
A pak jdeme na procházku, Volenec má novou lásku.
Je to naše paní domu a ta dává, neví komu.

9. 9. 2012

9. září 2012

Zlomila si palec o psa, přesto dělá hopsa hopsa,
nepracuje v továrně, ale v Maluj kavárně.
Místo pití mlíka dává přednost šlukům z cíga,
na Korunní stojí a já jsem z ní v loji.
Umí podat dobrou kávu a tak na ní z dálky mávu.
Nepřišel jsem malovat, ale jen kibicovat,
U stolků sedí matky s kojenci a přemýšlí,
který hrnek se jim bude dobře vyjímat v kredenci.
Pak ho natřou speciální barvou a čekají,
až ho Maluj holky z vypalovací pece vyndají.
Za tři dny si zákaznice hrnek vyzvednou
a jejich tchýně vzteky poblednou jak mají šikovné snachy,
co si vzaly jejich synky hlavně pro prachy.
Taková snacha co umí kreslit hrnky,
umí dělat na nervy své tchýně brnky brnky.
Jen ta slečna  z Maluj nemá žádnou tchýni,
neb její nápadníci jsou na svatbu líní.

8. 9. 2012

8. září 2012

Včera jsem šel po návsi, za plotem tam vyli psi.
Nedaleko stála moje milá pod okénky
a rychle rozepínala své sukénky.
Šel jsem a  vesele si píseň broukal
a tu náhle ležel na mé milé Honza Broukal
a svou žížaličku nešikovně do ní soukal.

Jářku: Honzo, to je ale žížalička tenká,
ale moje milá není tvoje Lenka.
Ta potřebuje pořádného šišoura
a toho nemá jen tak někdo, kdo se přišourá.
Moje milá začala se smáti
a Honzovi začly uši studem pláti.
Byly jako červená světýlka
a tak Honza utek a já jsem začal dělat  motýlka.
Sic to bylo poučení mojí milé pouhé,
avšak opylování to bylo dlouhé.
Žížaličku nahradila kláda, tu má každá holka ráda.
Žížalička mik mik mik, narodil se kominík.

7. 9. 2012

7. září 2012

Když jsem bylo malé děcko, těšilo jsem se na všecko,
pak jsem bylo chuligán a mělo  na ovládnutí světa plán.
Pak jsem bylo úředníkem a život mě řezal lýkem.
Dneska už jsem důchodcem a nemocí průvodcem.
Sedám v parku na lavičce a povídám své babičce:
že jsme si to užili, když jsme se v mládí množili?

6. 9. 2012

6. září 2012

Míti mladou milenku to mě nutí chvilenku
čechrati ji vlasy, hledat u ní spásy.
Má hebké tělo, milou dušičku
a také velmi šikovnou mušličku.
Když ji na něj nasadí, cítím se jak kapradí,
co rozšiřuje výtrusy a poprašuje ubrusy.
Udýchaná potom leží, chlupy na bambuli se jí ježí.
A já spinkám potichu, když pak ležím na břichu.

5. 9. 2012

5. září 2012


Slečna  Máry čeká na mě na pokoji  26
za ní stojí ňákej maník, ruku má sevřenou v pěst.
Jsme dělnická třída, lumpenproletariát a bída,
jíme z ruky do huby, tělo samý neduhy.
Vyženem pány od koryt, nenecháme už s sebou rýt.
Tuneláři a jiní mocipáni, se před námi už strachy sklání.

My jsme věci veřejné, Klasnová je bokem,
po nás muži hodí vždycky aspoň trochu okem.
Lidem my se rozdáváme, prachy za to nežádáme,
jenom jeden fík, když půjdete s Karolínou Pík.
Lidovci jsou stranou, ti chodí jen s pannou.
Pravičáci, levičáci, všude samé zkratky,
z politiky na ulici leží samé zvratky.

Slečna Máry už mě svlíká, na posteli mobil bliká,
Máry se snaží, to je klika, podává mi ubrousek,
na chodbě už čeká další, je to Mirek Kalousek.
A na slečnu Máry čekají zlaté časy,
když k ní přišel sám pan správce státní kasy.
Musí toho využít, něco u něj vydlužit.
Nečas přijde brzy, tak je třeba dokud to jde
dělat vrzy vrzy.

4. 9. 2012

4. září 2012

Čím později zavoláš,
tím delší bude trapné ticho.
Hláška, kterou k dobru dáš
vyzní každopádně licho.
Není o čem povídat,
není proč se zpovídat,
jen pár planých frází
za citovou hrází.

3. 9. 2012

3. září 2012

Je první školní den,
venku se rozednívá zvolna jen.
Na Praze vrká Holoubek úlisné řeči,
avšak čeká, zda ho poslechnou donašeči
a řeknou mu obratem
jak vycházejí se svým platem.

Hejbnem digitálním displejem,
Kiss98 na stupnici nalejem.
Marcel Šůcha poví nám z Blesku novinky
a pomůže nám sledovat hodinky.
Šůcha není Holoubek,
nekecá blbosti jako Paroubek.
Nemusí být vyvážený
a vést řeči zamlžený.

1. 9. 2012

1. září 2012

Chtěl bych být stříbrným nadsamcem,
bavit se erotickým tancem.
Slečny z hodinového hotelu
seděly by na mém fotelu
a třely by mi penis
jako když Mandlíková hrávávala tenis.