22. 12. 2012

PF 2013



Krásné svátky vánoční a šťastný vstup do roku 2013 přeje dnes už asi jen bývalým čtenářům Tomova deníku
mluvka Tomáš

30. 11. 2012

60 let - zpráva o duševním a fyzickém stavu


Milý pane Janáči,

 velice se omlouvám, ale skutečně se mi přihodilo. Přihodilo se mi nevolno.  Došel jsem  do rozhlasu už asi v 15.30, obdržel jsem žlutý papírový čtvereček a čekal mezi hromadícími se důchodci. Dokonce jsem si krátil čas s jedním známým (důchodcem, dříve imunologem), se kterým jsem před dvaceti lety pracoval v jedné firmě. Jak se blížila 16 hodina, důchodců přibývalo, až byla zaplněna téměř celá vstupní hala. Přemýšlel jsem, kam tolik lidí můžete uskladnit a napadlo mě jenom atrium. Z horka se mi začalo dělat nevolno. Vydržel jsem až do chvíle, kdy jste zhruba v 15, 58 přišel k turniketu a oznámil, že promítání bude v atriu, aby se tam lidé vydali po schodech a kdo nemůže, tak výtahem pro 6 lidí. Tu mě napadlo, že vlastně nevím, kde je poblíž atria záchod a udělalo se mi ještě nevolněji. Mám za sebou zkušenost dva týdny starou, kdy jsem byl na setkání Klubu přátel Šestky, které se odehrávalo v místnosti 010 v přízemí, kde bývají zasedání Rady ČRo. Bylo to v sobotu.  Hned na začátku setkání nám bylo oznámeno, že na záchodě neteče voda. Asi po dvou hodinách oné schůze, kam přibyla i část redakce ČRo6 jsem už nutně potřeboval na záchod. A tak se mnou šla mladá dívčina, údajně PR té redakce až do vrátnice, kde je nějaký záchod pro personál a požádala vrátné, aby mi ho odemkli.  Čekala tam se mnou, až vykonám potřebu a pak šla se mnou zase nazpátek. Bylo to dost potupné. No, a jak jsem včera byl opět v té samé vrátnici uprostřed velkého chumlu důchodců, řekl jsem si, že by moje momentální nevolnost nemusela za turniketem a uprostřed tolika lidí přestat a že nevím, kde bych okolo atria hledal onu místnost. Tak jsem odevzdal onen žlutý čtvereček zpět vrátnému s prosbou, aby ho někomu dal, kdyby ještě někdo přišel a opustil jsem budovu rozhlasu. Šel jsem do Balbínovy hospůdky NAPROTI, kde jsem se hodinu vzpamatovával z oné nevolnosti při dvou kofolách a jedné stranické slivovici.  Pak jsem dojel domů a v půl sedmé už jsem byl v posteli. Chtěl jsem si ještě poslechnout Čajovnu na Vltavě, kde měl být dokument (kupodivu přírodovědný!!!), ale usnul jsem a spal jsem až do rána. Přiznávám, že sobotu jsem měl poměrně programově rušnou od polední návštěvy galerie s výstavou obrazů a fotografií Petra Nikla až po bujarý večer, ze kterého jsem se vrátil až v neděli  ve tři ráno. S tím jsem ještě ve chvíli, kdy jsem se přihlašoval na promítání, nepočítal.

    Milý pane Janáči, výčitky svědomí z mé nepřítomnosti na projekci přece jen utišil pohled na to obrovské množství lidí, které se včera ve vrátnici shromáždilo neb mi bylo jasné, že promítací sál nebude zet prázdnotou. Obdivuji Vás, že jste zvládl zorganizovat dvě promítání a ještě korespondovat s takovým množstvím lidí.

    Přes mé osobní momentální potíže jsem měl radost, že tolik zájemců o promítání je důkazem, jak oblíbený je Váš Meteor. Bohužel je také důkazem, že obdobných vzdělávacích pořadů je na stanicích Českého rozhlasu nedostatek. (V tomto případě nemohu považovat Leonardo za rovnoprávnou stanici, protože právě většina lidí, co přišla na včerejší promítání, si ho nemůže pustit z běžného rozhlasového přijímače.)

Ještě jednou se omlouvám a zároveň děkuji i za Váš zájem. Abych pravdu řekl, doufal jsem, že si v tom ohromném počtu lidí mojí nepřítomnosti nevšimnete.


-------------------------------------------------------------------------------

Věruško,
nejsem skeptik, jsem realista. Co jsem nevyřešil v těch prvních šedesáti letech, v těch druhých šedesáti už řešit nejde.  Všechno má v životě svůj čas a události v něm nejdou časově přeházet, jak píše Miloš Rýc v knize „ Zpověď tajemníka“, kterou jsi jistě nečetla. Píchat s mladými děvčaty mohu stále, jenže už ne zadarmo, ale za peníze, zatímco ony si myslí,  že až si vydělají dost peněz, začnou vést slušný život. Ale ani ony ani já se už nikdy nezbavíme své minulosti..

------------------------------------------------------------------------------------

No jo, Ivčo,
 – pozvání na kávu – zrovna sedím v té cukrárně, co jsem tě do ní pozval. Oddaloval jsem to. Nějak už nevím, co bych si s lidmi z minulosti povídal.  To víš, že jsem si to včera užil.  Byl jsem v bordelu, kam si chodím posledního půl roku zapíchat. Dokonce tam byla má oblíbená slečna. A po souloži obvyklá konverzace:
***
„Proč ty si nenajdeš nějakou ženskou?“
„Protože mě žádná nechce. A proč ty, taková hezká holka, jsi tady?“
„Kvůli penězům. Až si vydělám dost peněz, přestanu tuhle práci dělat a najdu si slušnýho chlapa.“
„Půjdeš se mnou na kafe?“
Se zákazníkama na kafe nechodím a s kamarádama nespím.“
***
A tohle ti mám, Ivčo, vyprávět v cukrárně?

   Říkám si, že teď už jsem dost starý na to, abych byl upřímný nejen k sobě, ale i k ostatním lidem.  Na rozdíl od lidí, kteří žijí v rodině, nemám veselé historky ze života, abych jimi někoho bavil.  V posledních dvou letech jsem se pomocí facebooku seznámil s mnoha lidmi, kteří žijí tady v okolí. A tak s nimi občas, když je mi lépe, jdu do hospody nebo do literární kavárny.  Když se sejde třeba 15 lidí, vždycky se najde někdo,  kdo rád baví společnost. Ale já už to nejsem.  Většinou sedím a poslouchám a když jsem unaven, seberu se a jdu domů.  Nikomu nechybím, ani v té hospodě, ani doma.  Přesto jsem teď mezi lidmi víc než dřív.
--------------------------------------------------------------

Milý pane sousede!
Děkuji Vám za hezké přání!

Abych pravdu řekl, jsem rád, že ten den je už za mnou a také jsem rád, že byl v sobotu, a proto si příliš lidí nevzpomnělo. Ne, že bych datum svého narození tajil, ale nijak ho nešířím, protože stále ubývá lidí, od kterých mě takové přání těší. Volala mi například jedna známá (45 let) a řekla mi něco v tom smyslu, že doma malují a ona musela slézt ze žebříku, aby mi mohla popřát. Na záznamníku mi kdosi jiný říkal vyčítavým hlasem: My jsme ti chtěli popřát k narozeninám a ty nejsi doma! Jiná známá (72 let) dlouho dopředu avizovala, že se musíme sejít, že mi chce popřát osobně. No, velkou radost jsem z toho neměl, protože ona vede vždycky takové záhrobní řeči – že jsme tady dočasně a ten pravý život že začne až po smrti. Tak jsme se domluvili na pátek, že se sejdeme na Míráku, kde ona toužila si dát palačinku u stánku na vánočních trzích(!!!).  Řekla, že čas upřesní ještě ráno. Tak jsem jí ráno zavolal a ona mi řekla, že ještě neví, protože si objednala po internetu závěs do koupelny a mají ji ho ten den dovézt a ona neví, kdy přijedou. To mě opravdu dojalo, tak jsem jí řekl, že nehodlám čekat celý den na její zavolání a schůzku jsem zrušil. Písemně mi napsala kromě Vás jen jedna paní, jakási milenka mého otce z dob mého dětství. Můj otec s ní udržoval poměr asi 10 let za manželství mých rodičů a pak ji opustil. Když se moji rodiče rozvedli, tahle paní se seznámila s mou matkou a až do smrti mé matky si s ní dopisovala (není z Prahy, sama se pak vdala a má dospělého syna). Já jsem se s ní seznámil až po matčině smrti, protože ona mi napsala, že by ráda věděla,  kde je hrob mé matky. Pak skutečně přijela do Prahy, hrob jsem jí ukázal a od té doby jsem ji neviděl. Nicméně ona mi píše na každé moje narozeniny. Znala prý již od doby, kdy chodila s mým otcem data narození obou mých rodičů i moje. Já té pani nepíšu, proč taky, ale ona mi celé ty roky o matčiny smrti píše k narozeninám i ke svátku.

   Takovýchle historek bych klidně mohl napsat ještě několik.  Když je píšu, dokonce i mě samotnému připadají úsměvné. Ale když se odehrávají, uvrhují mě do beznaděje. Zavolala mi sousedka z chaty (85 let), věku mých rodičů (které od dětství říkám teto) a řekla, že ani neví, co by mi měla popřát, takže se aspoň zeptá, jestli nejsem  nemocný. A já jí říkám, této, já jsem nemocný už čtrnáct let a začnu jí vypočítávat své neduhy. A ona řekne: ale to já vím, já jsem myslela, jestli nejsi od té doby JEŠTĚ NĚJAK VÍC NEMOCNÝ!  A pak se divila, když jsem jí řekl, že mě dosavadní chronické neduhy docela stačí. Tak mě to připomnělo závěr jedné scénky Felixe Holzmanna: buď  jsem blázen já  nebo ona.

   Tak vidíte, pane sousede, můj život je veselý, ale jistě se teď nedivíte, že nemám rád různá jubilea včetně Vánoc neb mám z podobných lidí hrůzu. Naštěstí je to jen v tom prosinci, kdy si různí lidé myslí, že mě činí dobro a já bych za něj měl být vděčný.
--------------------------------------------------------------


5. 10. 2012

Do Senátu budu volit Jiřího Hrdinu



Často čtu názory, že není koho volit. Já mám koho volit vždycky.  Před šesti lety jsem volil Táňu Fischerovou. Nebyla zvolena. Přesto jsem do dnes rád, že jsem jí volil. Letos budu volit Jiřího Hrdinu, geniálního guvernéra Balbínovy poetické strany. Je to jediný politik, se kterým si můžete každý den promluvit v centru života Balbínovy poetické strany v Praze na Vinohradech, v jedné ze dvou Balbínových hospůdek. Jiří si na nic nehraje, neslibuje nic, co by nemohl splnit. Já bych byl rád, kdyby byl v Senátu. Uvažuje normálně a věřím, že by do této instituce vnesl mnohou inspiraci. Byl bych rád, kdyby se ke mě přidalo hodně obyvatel Prahy 2 a 3 a zvolili Jiřího Hrdinu senátorem pro dalších 6 let.

Není třeba nic vysvětlovat, proč a jak či zač je v Čechách hrouda másla. Kdo pochopil, tomu je to jasné, komu by bylo třeba vysvětlovat, ten stejně nepochopí.



13. 9. 2012

13. září 2012



Ahoj Tomáši,
jak se máš? Nevím zda se ti doneslo, že letos bude zase sraz spolužáků z vysoké školy,  koná  se 5.-6.10. v Janských Lázních, organizuje to, jako minule, Ondra Já tam pojedu autem a nabízím ti, že bych tě tam vzala - někde tě v Praze vyzvednu, a pak tě zase hodím zpátky.
Dej mi vědět, jak jsi se rozhodl.
 Zdraví Katka

Ahoj Katko,

děkuju Ti za pozdrav. O srazu v Janských Lázních jsem se dozvěděl hned, jak Ondra ještě před prázdninami rozesílal informaci s poptávkou, kdo se zúčastní, protože mě měl v adresáři. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tak jako minule nezúčastním a napsal jsem mu to. Je pro mne velmi obtížné poslední léta někam cestovat, protože můj zdravotní stav je nevypočítatelný. Nedokážu dva dny dopředu odhadnout, jak mi bude. Nemá smysl tady vypočítávat různé neduhy, které mě poslední léta provázejí. Ale vzhledem k nim nejsem ani nijak zábavný společník. Čtrnáct let, které už jsem v invalidním důchodu dosti pozměnilo můj způsob života. Několik prvních let jsem se snažil vyrovnat se s potížemi a vrátit se zpět do práce. Ale nešlo to. Špatný zrak, zhoršující se pohyblivost a neustálá chronická únava už mi neumožnily ani plné a ani částečné pracovní nasazení. Také jsem byl dost zahlcen řešením různých soukromých záležitostí. O těch já moc nikomu nevykládám, protože jsem zjistil, že z pohledu jiného (a zvláště zdravého) člověka je můj život příjemný a spokojený, jenom já si zbytečně stěžuju. Taky se vyskytne hodně radilů, ale nepomůže nikdo. Určitě to znáš sama. Na druhé straně jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom hůř než já. Ale to mi v konkrétní situaci stejně nepomůže. Zjistil jsem, že když něco potřebuju, nejschůdnější řešení je zaplatit si pomoc. Na to potřebuju peníze. Ale protože jich nemám neomezeně, zase musím oželet něco jiného.

Většinou chodím na různá setkání se spolužáky, pokud se konají v Praze. Každoročně se takhle scházíme se spolužáky z devítiletky, se spolužáky ze střední školy dokonce každý měsíc (i když v omezeném počtu). Jenže tam si stejně nemám o čem povídat. Děti ani vnoučata nemám, nepřepočítávám manželky, se kterými jsem se za život rozvedl. Na otázky typu "a co vlastně celý den děláš, když jsi doma" ,  "stačí ti k životu invalidní důchod" nebo "a kam si chodíš přivydělávat" neumím uspokojivě odpovědět. Od té doby, co přede dvěma lety umřel Pavel a loni Maruška, o kterých jsem se domníval, že jsou zdravější než já, uvědomuji si, jak je všechno pomíjivé. A tak žiji jen tak, jak mi zdraví dovoluje a s lidmi, se kterými se dokážu běžně kontaktovat. A to je poslední dva roky vlastně jen prostřednictvím facebooku. A to jsou samí noví lidé, které jsem ještě nedávno neznal, ale mnozí z nich žijí i v mé blízkosti na Vinohradech či na Žižkově. Zajímavé je, že lidé z mé minulosti až na nepatrné výjimky facebook vůbec nepoužívají. Mám na facebooku různá alba fotografií a také jsou tam moje fotky, když mě někde někdo vyfotil.. Jestli chceš, Katko, tak se tam podívej

Milá Katko, děkuji Ti moc za nabídku dopravy na sraz, ale opravdu tam nemám sílu jet. Nevím, co bych si s bývalými spolužáky povídal. Vzpomínat se mi nechce, protože by mi to navodilo nepříjemné myšlenky, jak mě životní okolnosti donutily už téměř před třiceti lety opustit mou milovanou zoologii a zvláště etologii a nejsem si jist,  zda bych na místě dokázal bojovat s onou únavou, která mě tak často a hlavně nevyzpytatelně přepadává.

Milá Katko,
pozdravuj na srazu a třeba mi někdy napiš, jak se daří Tobě.

Ahoj! 
Tomáš

12. 9. 2012

12. září 2012

Jsme malý národ, prý si nevidíme přes plot.
Neumíme dělat činy a tak nám radí ti z Číny,
Vietnamu Ukrajiny i Ruska, naše povaha je kluzká.
Bojíme se cizinců, přivedou nás do chudobinců.
Je jich plný dvoreček, pláče český tvoreček.
Seberou nám práci, protože jsme leváci.

Český hřbet se radši skloní anebo si triko honí.
Hrdost jsme nedostali do vínku, to raději počůráme plínku.
Sebevědomí má ministryně kultury, když honí ty divadelní potvory.
Ředitel Národního divadla ten už spadl do propadla.
Kéž by se i paní Hanáková za ním propadla.

Kéž by se vrátila léta šedesátá a my bychom si opět řekli,
že naše kultura vzkvétá.
V podzemí vinohradského klubu, hraje divadelník na svou hubu,
přednáší verše Václava Hraběte,
zatímco národ se směje klimbání knížete.
Ideály jsou postaveny naruby
a rádia plivou komerční otruby.

11. 9. 2012

11. září 2012

11. září před jedenácti lety vznikly tu dva světy.
Čtyři letadla spadla v Americe a tří tisíc lidí nebylo tu více.
Ta akce vyvolala celosvětový strach a hledal se masový vrah.
Svět se změnil, nedůvěrou pěnil. Kdo s kým a pro koho?
Našli ho až po deseti letech, vyplenili jeho pelech.

Ani dnes však svět neví, zda si někdy porozumí
lidé z opačného konce, aniž by jim zvonily smrti zvonce.
Lásku, svobodu a mír před padesáti lety chtěli hippies,
jak ten čas letí. Bylo by třeba nové takové hnutí,
aby se lidi potkávali s chutí.
Čech, Rus, Američan či Íránec dali by si spolu dlabanec,
bohatí by pustili chlup, aby i chudí měli něco na zub.

Je nás na světě mnoho, všichni stárneme,
na konci životní pouti stejně umřeme.
Místo abychom si ničili život, dejme si spolu pivo,
lahodný čaj či kávu a řekněme si dobrou zprávu,
že na světě chceme mír, abychom mohli jíst v klidu kozí sýr.

10. 9. 2012

10. září 2012

Ležel jsem za pecí u misky a olizoval tenisky.
Můj pán Jarda četl noviny  a já sledoval  hodiny.
Už se mi chce na záchod a také na kratší nebo delší pochod
okolo naší ulice a očůrávat krabice, nároží domů a obchodů.

Úderem kostelního zvonu přišla paní domu a povídá:
Jardo nebuď tu jak kulisa, vem vodítko a mazej venčit psa.
Cestou vynes odpadky a až půjdeš nazpátky,
kup tam ňáký noviny, Frontu, Blesk či Právo
Jarda pustil noviny, co četl už hodiny a řek
mlč ty krávo, kecáš víc než zdrávo,
sama hejbej páteří, já připravil večeři, na plotně jsou brojleři.

Pak však sebral vodítko, plácnul mě s ním přes lýtko
a už jsme ze schodů běželi, pak jsme sudy váleli,
doběhli jsme na náměstí a tam Jarda dostal pěstí
Stál tam paní domu milenec, ňákej Pepa Volenec.
Jardovi luplo v palici, dal Volencovi palicí,
viděla to paní domu, běžela, nevěděla ke komu.
Pak si vybrala Volence, křikla: Jardo běž do kredence,
mám tam kysličník a náplasti, ať se mu ta rána nezamastí.

Jarda křičí: Á,  tak Pepa Volenec, to je ten tvůj milenec?
Táhněte už oba, já si vezmu Boba, vyvenčím ho za chvilku.
Takže došlo k rozchodu, pět dní zbývá do rozvodu.

Zase ležím u misky, a olizuju tenisky.
Můj pán Jarda čte Blesk  a souží ho stesk.
A pak jdeme na procházku, Volenec má novou lásku.
Je to naše paní domu a ta dává, neví komu.

9. 9. 2012

9. září 2012

Zlomila si palec o psa, přesto dělá hopsa hopsa,
nepracuje v továrně, ale v Maluj kavárně.
Místo pití mlíka dává přednost šlukům z cíga,
na Korunní stojí a já jsem z ní v loji.
Umí podat dobrou kávu a tak na ní z dálky mávu.
Nepřišel jsem malovat, ale jen kibicovat,
U stolků sedí matky s kojenci a přemýšlí,
který hrnek se jim bude dobře vyjímat v kredenci.
Pak ho natřou speciální barvou a čekají,
až ho Maluj holky z vypalovací pece vyndají.
Za tři dny si zákaznice hrnek vyzvednou
a jejich tchýně vzteky poblednou jak mají šikovné snachy,
co si vzaly jejich synky hlavně pro prachy.
Taková snacha co umí kreslit hrnky,
umí dělat na nervy své tchýně brnky brnky.
Jen ta slečna  z Maluj nemá žádnou tchýni,
neb její nápadníci jsou na svatbu líní.

8. 9. 2012

8. září 2012

Včera jsem šel po návsi, za plotem tam vyli psi.
Nedaleko stála moje milá pod okénky
a rychle rozepínala své sukénky.
Šel jsem a  vesele si píseň broukal
a tu náhle ležel na mé milé Honza Broukal
a svou žížaličku nešikovně do ní soukal.

Jářku: Honzo, to je ale žížalička tenká,
ale moje milá není tvoje Lenka.
Ta potřebuje pořádného šišoura
a toho nemá jen tak někdo, kdo se přišourá.
Moje milá začala se smáti
a Honzovi začly uši studem pláti.
Byly jako červená světýlka
a tak Honza utek a já jsem začal dělat  motýlka.
Sic to bylo poučení mojí milé pouhé,
avšak opylování to bylo dlouhé.
Žížaličku nahradila kláda, tu má každá holka ráda.
Žížalička mik mik mik, narodil se kominík.

7. 9. 2012

7. září 2012

Když jsem bylo malé děcko, těšilo jsem se na všecko,
pak jsem bylo chuligán a mělo  na ovládnutí světa plán.
Pak jsem bylo úředníkem a život mě řezal lýkem.
Dneska už jsem důchodcem a nemocí průvodcem.
Sedám v parku na lavičce a povídám své babičce:
že jsme si to užili, když jsme se v mládí množili?

6. 9. 2012

6. září 2012

Míti mladou milenku to mě nutí chvilenku
čechrati ji vlasy, hledat u ní spásy.
Má hebké tělo, milou dušičku
a také velmi šikovnou mušličku.
Když ji na něj nasadí, cítím se jak kapradí,
co rozšiřuje výtrusy a poprašuje ubrusy.
Udýchaná potom leží, chlupy na bambuli se jí ježí.
A já spinkám potichu, když pak ležím na břichu.

5. 9. 2012

5. září 2012


Slečna  Máry čeká na mě na pokoji  26
za ní stojí ňákej maník, ruku má sevřenou v pěst.
Jsme dělnická třída, lumpenproletariát a bída,
jíme z ruky do huby, tělo samý neduhy.
Vyženem pány od koryt, nenecháme už s sebou rýt.
Tuneláři a jiní mocipáni, se před námi už strachy sklání.

My jsme věci veřejné, Klasnová je bokem,
po nás muži hodí vždycky aspoň trochu okem.
Lidem my se rozdáváme, prachy za to nežádáme,
jenom jeden fík, když půjdete s Karolínou Pík.
Lidovci jsou stranou, ti chodí jen s pannou.
Pravičáci, levičáci, všude samé zkratky,
z politiky na ulici leží samé zvratky.

Slečna Máry už mě svlíká, na posteli mobil bliká,
Máry se snaží, to je klika, podává mi ubrousek,
na chodbě už čeká další, je to Mirek Kalousek.
A na slečnu Máry čekají zlaté časy,
když k ní přišel sám pan správce státní kasy.
Musí toho využít, něco u něj vydlužit.
Nečas přijde brzy, tak je třeba dokud to jde
dělat vrzy vrzy.

4. 9. 2012

4. září 2012

Čím později zavoláš,
tím delší bude trapné ticho.
Hláška, kterou k dobru dáš
vyzní každopádně licho.
Není o čem povídat,
není proč se zpovídat,
jen pár planých frází
za citovou hrází.

3. 9. 2012

3. září 2012

Je první školní den,
venku se rozednívá zvolna jen.
Na Praze vrká Holoubek úlisné řeči,
avšak čeká, zda ho poslechnou donašeči
a řeknou mu obratem
jak vycházejí se svým platem.

Hejbnem digitálním displejem,
Kiss98 na stupnici nalejem.
Marcel Šůcha poví nám z Blesku novinky
a pomůže nám sledovat hodinky.
Šůcha není Holoubek,
nekecá blbosti jako Paroubek.
Nemusí být vyvážený
a vést řeči zamlžený.

1. 9. 2012

1. září 2012

Chtěl bych být stříbrným nadsamcem,
bavit se erotickým tancem.
Slečny z hodinového hotelu
seděly by na mém fotelu
a třely by mi penis
jako když Mandlíková hrávávala tenis.

27. 4. 2012

Pozvánka na Prvomájový průvod Strany mírného pokroku v mezích zákona


Magistrát hl.m.Prahy
odbor živnostenský a právní

Oznámení o konání průvodu
členů a příznivců Strany mírného pokroku v mezích zákona, pražských karikaturistů a příchozích
dne 1.května 2012. Seřadiště před budovou Mánesa ve 14.00 hodin a trasa: kolem Národního divadla na Národní třídu, kolem obchodního domu Máj (MY), Spálenou ulicí do ulice Lazarské na jejímž konci bude průvod ukončen a většina účastníků se již samostatně vydá do Novoměstské kavárny.

Za SMPvMZ spolupředseda
Josef Kobra Kučera



Vážení přátelé,
oznámení bylo řádně a včas podáno na magistrát, takže teď už je jen na vás, aby  se nám průvod vydařil. Pokud můžete vyrobte nějaké transparenty (stačí cedule na tyči), stranický poutač vyrobím. Těším se na vás, všichni se těšme, že zase konečně po dvaceti letech můžeme jít na 1.máje do průvodu.

Kobra
----------------------------------------- 




odkaz na facebookovou "událost"http://www.facebook.com/events/221609454614550/

14. 4. 2012

Hledám zubaře v Praze

Vzhledem k tomu, že moje zubní lékařka odešla do penze, hledám  zubního lékaře v Praze v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad či Flory. Spěchá. Prosím, kontaktujte mě na emailu tomuv.denik@seznam.cz. 

7. 3. 2012

Zimní poznámky 2012

7. 3. 2012


   Už půl roku jsem nic nenapsal. Tak zase pozvolna začnu.

   Poslední dva měsíce loňského roku jsem převáděl dva blogy ze seznamácké adresy na blogspotovou. Byla to úmorná práce, ale aspoň blogy nezmizely, když je Seznam rušil. Těmi technickými kejklemi mi síly k psaní nějak ubývá. Tomův deník není stále chronologicky uspořádán.

Béda mi do komentáře napsal, že už jsem asi umřel. Někdy jsem měl taky takový pocit, protože jsem neměl náladu na nic.

Dnes je středa, byl jsem se podívat na Jiřáku na trhu a tam jsem se dozvěděl, že trh bude i v pátek. Tedy ve středu, v pátek i v sobotu.


Zatím tam ještě není žádná zelenina. Jen brambory, pečivo, víno, uzeniny. Dal jsem si kafe u kavárníka Adama a šel jsem domů.

   Před antikvariátem na Jiřáku jsem objevil Weisův Dům o tisíci patrech. Za pět korun! Taková kniha, která už možná nikdy nevyjde. Za pět korun! Zeptal jsem se antikváře, proč tak vzácnou knihu dal do krabice a on řekl, že byla na polici půl roku a nebyl o ní zájem. A pak, že knihy jsou drahé!


   Jo, a dneska bylo Tomáše.  Virtuální přítel Jirka udělal na facebooku koláž ze svých známých Tomášů. Jestlipak mě tam poznáte?