5. 1. 2010

Života běh - leden 2010 - 5.

05.01.2010 08:21 - 021. Života běh -trvalý odkaz

Života běh - leden 2010 - 5.



Večer jsem poslouchal na Radiožurnálu každodenní pořad Nad věcí. Hostem Jany Klusákové byl Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti.
foto: WMC
Vyprávěl o tom, že Vietnamci mají v Česku status cizinců a nikoli národnostní menšiny. Že je jich u nás šedesát tisíc. Že se k nám dostávají většinou na podnikatelská víza. Winter v jednom článku uvedl, že si dokáže představit v budoucnu vzdělané Vietnamce v českém Parlamentu.
   V tom musím s Wintrem souhlasit. Podle mého názoru se Vietnamci dříve nebo později stanou v Česku národnostní menšinou. Už dnes ovládli oblasti trhu, kde Češi pracovat nechtějí. Například drobné obchody zeleninou a potravinami. Bohužel dělají to, že často nakupují zboží v sousedních supermarketech a prodávají ho ve svých krámcích dráže.  Ale pracují. Ve svém nejbližším okolí znám jen jeden český obchod ovocem a zeleninou. Koncem roku měl zavřeno. Ale to nevadilo, protože v nejbližším okolí byly otevřeny tři vietnamské krámky. V nich vypadá zboží přehledně a čistě. Český obchod vypadá stále jako socialistická Zelenina. Vietnamci neposlouchají česká rádia a televizi. Nikdo jim neřekl o obrovském státním dluhu, ekonomické krizi a stoupající nezaměstnanosti. Proto pracují. Živí se na své podnikatelské riziko. Nechodí na úřady práce. Od Vietnamců si kupuji ředkvičky, okurky a ananas. Jsou dražší než v blízkém supermarketu Albert, ale jsou. Nechápu, jak může vietnamských obchodů přibývat, když ty české krachují. Nechápu, že to nezajímá ani vládu a Parlament. Asi budou státní instituce životaschopnější, až v nich budou sedět Vietnamci. Určitě se o sebe dokážou postarat lépe než Romové, kteří chodí na úřady práce. Přitom mnozí Vietnamci na rozdíl od Romů neumí česky. Umějí však spočítat cenu za zboží.

5. ledna 2010
   Ráno jsem se probudil s Radiožurnálem, protože jsem s ním večer usínal.  Někdy se probouzím bez rádia úplně.  Pokud jsem se probouzel s rádiem, byla to většinou Praha.  Jenomže probouzet se každé ráno s negativními informacemi mi nepřipadalo příjemné a tak jsem začal přelaďovat a většinou ráno poslouchám Vltavu. Tentokrát jsem však zbystřil, protože jsem poprvé ráno na Radiožurnálu zaslechl Petra Krále. Vedl si velmi zdatně, nepřeříkával se, jak to u moderátorů bývá běžné, když přejdou do rádia jiného typu. Přecvakával jsem na Prahu, abych porovnal obsah. Na Praze obvyklý ranní nesympatický pell mell. Ani zkušená Světla Magni úroveň Prahy nezachránila. Ovšem to z mého pohledu. Každopádně si dvě stanice Českého rozhlasu programem konkurovaly. Trvá to už velmi mnoho měsíců a určitě to není dobře. Se stanicí Vltava si nekonkuruje žádná z nich, protože Vltava je naprosto jiná.
Hodinový slovní souboj, který jsem sledoval, vyhrál u mně „nováček“ Petr Král nad „domácí“ Světlou Magni.
   Odpoledne jsem šel cosi vyřizovat. Večer už mě bolely nohy a tak jsem čekal na tramvaj nedaleko budovy Českého rozhlasu. U stanice je vietnamský obchod s potravinami. Vyšel z něj starší muž, působící dojmem bezdomovce. Zelený vaťák, zarostlá tvář, dlouhé vlasy a vousy a chybějící zuby. Přišel ke mně a cosi na mně vykřikl. Povídám, že mu nerozumím. Až na potřetí jsem rozeznal slovo asiati. Co je s asiaty?, ptám se. Máte Prahu plnou asiatů, povídá. Zase tolik ne, říkám, poučen včerejším pořadem Marcela Wintera, v celém Česku je jich šedesát tisíc. A to vám vadí?, ptám se. Ano, říká, u nás nejsou. A tady je jich určitě aspoň desetkrát tolik než říkáte. My je u nás nemáme, opakuje. Kde je to u nás?, ptám se. V Hrvatsku, říká. Tak se tam vraťte, povídám, když se vám tu nelíbí. A možná, až přijedete za deset let, už tu budou samí asiaté, to je takový života běh. Nespokojeně na mně cosi zavrčel. Sáhl do plátěné tašky, vytáhl baňatou lahev s levným koňakem, kterou před chvílí koupil u Vietnamců. Chvíli zápasil s jejím šroubovacím uzávěrem a pak se zhluboka napil. Naštěstí mně jela tramvaj.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat