Příběh člověka s DMO - "vozíčkáři" tančí - 1.část
autorka: Petra Zajíčková
* Zajickova@dmoinfo.cz, www.dmoinfo.cz
Souvisí s pozvánkou na besedu Co dělat, když člověku s DMO zemřou rodiče...
-------------------------------
Příběh člověka s DMO - „vozíčkáři“ tančí
autorka: Petra Zajíčková
Sdružení pro komplexní péči při DMO, Praha
František Merta, nyní šedesátiletý pán, člen Sdružení pro komplexní péči při DMO, celý život pomáhal lidem s postižením, nosil je v náručí, roztančil i „vozíčkáře“. Dnes se však strany mince obrátily. On sám by potřeboval pomoc druhých, jeho pohyblivost a celkový zdravotní stav se zhoršují, celý život se totiž na vlastní kůži potýká s dětskou mozkovou obrnou. Nyní se podívejme na jeho život blíže.
Pane Merto, slyšela jsem, že jste pomáhal lidem s postižením, můžete mi o tom říci více?
Všechno začalo, když vznikl Klub invalidní mládeže (KIM). Členové Klubu museli mít kartičku ZTP, předsedou byl tenkrát pan Raczinsky. V rámci Klubu se pořádaly různé akce – hrálo se divadlo, kde jsem účinkoval a pořádaly se výlety na parnících, kde se tančilo a hodovalo.
Co lidé na vozíku, jak tancovali?
To oni netančili jen tam, i v Praze v klubu TESLA v Karlíně bylo založeno taneční pro lidi s nejtěžším postižením. Chodilo se tam běžně ve smokingu a společenských róbách, dámy si navlékly rukavice a začalo se učit. I lidé na vozíku vstali a tančili běžné tance jako valčík, polku, tango, ale i cha-chu a blues. Pro ně to bylo něco víc než běžné taneční, bylo jim dovoleno se bavit, měli tedy ohromnou motivaci se postavit na vlastní nohy a užívat si jako ostatní.
No a pak to zakázali, prý na to už nebyly finance.
To je báječné, že něco takového existovalo v době, kdy se lidé s postižením nemohli moc ukazovat na veřejnosti. Jak jste řešil to, že společnost za Vašich mladých let nebyla schopná přijmout hendikepované jedince?
No, dříve bylo běžné, že „postižení“ byli zavření ve svých domovech nebo v ústavech, neukazovali se příliš na ulici. Nemohl jsem se na to koukat a v Klubu (viz výše) jsme zařídili bezplatné taxíky. V té době mi ještě dobře sloužily nohy, tak jsem ještě s pár kolegy těmto lidem pomáhal. Pracoval jsem s lidmi s nejtěžším postižením, s „paraplegiky“ a „myopaty“, chtěl jsem, aby se dostali ven na vzduch. Nejdříve jsem jim zajistil taxíka, pak jsem snesl vozík a nakonec jsem je snesl v náručí. Tito lidé pak zářili radostí. Vzpomínám si, jak se jeden začal z té euforie dusit a říkal: „ Já mám takovou radost, že můžu ven, až z toho nemůžu dýchat.“
Také jsme se jednou vypravili, celkem čtyři lidé s postižením, na běžnou městskou zábavu. Hned jsme se vrhli na parket a pořádně to tam „rozjeli“. Pro lidi to byl šok, zůstali zaraženě stát, nikdo se neodvážil tancovat. Jen zírali s otevřenou pusou, nikdy nic takového neviděli.
Určitě máte na co vzpomínat. Jaká je vlastně Vaše profese, byl jste někdy zaměstnaný?
No samozřejmě, v Klubu jsem pracoval ve svém volném čase. Jsem vyučený autolakýrník. Hned po škole jsem pracoval ve své profesi, ale vydržel jsem tam jen půl roku, nestačil jsem na to. Pracuje se totiž ve dvou a nikomu se nelíbilo moje postižení, tak jsem tam musel skončit. Pak jsem byl zaměstnaný v Družstvu invalidů. Dále jsem pracoval v sítotisku, tam byla opravdu dřina, ale to mi nevadilo. Podstatné bylo, že tam byli příjemní a laskaví lidé. Pak jsem zkusil konkurz na sanitáře ve Vinohradské nemocnici, zpočátku se jim nelíbilo moje postižení, ale přesvědčil jsem je. Tato práce mě naplňovala. Bojíte se operace?
klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat