18. 6. 2009

Pohřeb Waldemara Matušky

18.06.2009 13:36 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Pohřeb Waldemara Matušky




   Nemohu si pomoci, musel jsem vložit fotku Waldemara Matušky tak, jak si ho pamatuji ze svého mládí a nikoli jak vypadal poslední léta.  Ještě více ho mám utkvělého v podobě z doby, kdy hrál ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, to znamená z obrázků černobílých.
   Možná, že budete považovat za morbidní, když napíšu, že se mi pohřeb líbil. Líbil se mi tím, že bylo nám, široké veřejnosti ukázáno, že na pohřeb se mají s člověkem  přijít rozloučit především lidé, kteří ho znali osobně a měli k němu dobrý vztah. Také takoví lidé při rozloučení s Waldou přednesli smuteční vystoupení. Nebyly to klasické smuteční řeči, tak jak je známe odjinud. Řeči ve smyslu je odešel neočekávaně nenahraditelný člověk, který měl vysoké celospolečenské zásluhy. A to Waldemar  Matuška bezesporu měl.  Vzhlíželo k němu jako k idolu několik generací těch, kteří měli rádi jeho písničky. Ale především ho měli rádi ti, kteří byli okolo něj a on měl rád je. Smuteční projevy na Waldemarově pohřbu byly spíše pozdravem. Pozdravem od lidí, kteří si uvědomují, že fyzická smrt je zákonitým ukončením života, ale ten, koho jsme měli rádi, dál zůstane uchován v nás. 
    Umřít musíme všichni. Ale ne všichni umřou tak, aby ještě dlouho před smrtí nebyli zapomenuti svým lidským okolím.  Dokonce bych řekl, že se stává zvykem, že ani pohřeb nebývá okamžikem důstojného rozloučení s milým člověkem, který v čase, jenž je mu vymezen, pouze opustí pozemskou síť dobrých mezilidských vztahů.
    Asi před třemi měsíci jsem byl na pohřbu jedné staré paní. Byla o devět let starší než Waldemar Matuška a byla dlouho nemocná. Byla to spolužačka mojí matky a před deseti lety byla mé matce na pohřbu. Také já jsem této paní, kterou jsem znal od dětství, šel na pohřeb. Pohřeb se odehrával v malé síni pražského strašnického krematoria. Zazněly dvě skladby. Potom vystoupila zaměstnankyně krematoria a sdělila, že rodina děkuje přítomným za účast a květinové dary a že rodina vyslovila přání, aby bylo upuštěno od osobní kondolence. Zazněla ještě jedna skladba. Závěs před rakví se zatáhl. Nastalo několikavteřinové rozpačité ticho. Pak se všichni otočili a beze slova pozdravu opustili areál krematoria. Připadlo mi to dost neuctivé.
   Když před deseti lety zemřela moje matka, vzal jsem její adresář a rozeslal více než sto parte. Požádal jsem faráře evangelické církve, kterou matka  době svého dětství a mládí navštěvovala, aby pohovořil o tom, že lidi by měli dbát na vzájemné vztahy v době, kdy jsou ještě živí. Moje matka neměla jednoduchý život. Pro její přátelskost jí však spousta lidí měla ráda. Pohybovala se dlouhá léta jako organizační pracovnice v oblasti vážné hudby. Jediný člověk, který ji systematicky ničil život, byl můj otec. Osmnáct let v manželství a ještě deset let po skončení jejich manželství. To byl jediný člověk, kterého jsem na pohřeb své matky nepozval. Na pohřeb tehdy přišla řada lidí z matčina bývalého zaměstnání, její spolužačky z mládí, otcova sestra s celou rodinou, příbuzní z matčiny strany. Přijela dokonce i otcova druhá manželka, s jejíž rodinou jsem se přátelil i po jejím rozvodu s mým otcem.  Kdyby přišel na pohřeb mé matky můj otec, mohl by způsobit dusno mezi těmi lidmi, kteří s ním měli své vlastní zkušenosti. A to jsem nechtěl. Podařilo se mi dvanáct nesourodých příbuzných pozvat na smuteční hostinu. Někteří se spolu seznámili teprve při této příležitosti.
   Otci jsem poslal parte se zpožděním.  Kondolence využil k tomu, že mi napsal, jak jsem SI MOHL DOVOLIT ho na matčin pohřeb nepozvat.
   Později jsem chodil navštěvovat otce do nemocnice, kde nyní už tráví čtvrtý rok a čeká až umře. Snad je spokojen, že si na rozdíl od jiných lidí může platit nadstandard. Většinou mě s té nemocnice vyhodil. Dokonce i před dvěma lety, když jsem ho přišel navštívit se svou přítelkyní. Jeho památnou větu, kterou řekl mé přítelkyni místo pozdravu, nikdy nezapomenu: Slečno, vy tady nemůžete být, protože jste nebyli předem ohlášeni.  Moje přítelkyně se zmohla jen na větu: Ale já jsem vám jen přinesla kytičku. Přítelkyni jsem předem připravil na to, že nás možná otec po chvíli vyhodí. Ale že budeme v jeho pokoji jen půl minuty, to jsem neočekával ani já. Když jsme opouštěli nemocnici, moje přítelkyně řekla: To bude asi hodně lidí rádo, až tvůj otec umře.
   Pohřeb Waldemara Matušky ukázal,  jak mnoho lidí ho mělo osobně rádo. Nemyslím tím jeho nás, jeho fanoušky a posluchače. Myslím tím ty přátele a příbuzné, mezi kterými prožíval život.  To, že jeho žena Olga dokázala na pohřbu zazpívat v onom jistě děsivě bolestném duševním rozpoložení, považuji za hrdinský čin. Waldemar Matuška nezemřel opuštěn. Škoda, že mnoho jeho posluchačů a fanoušků zemře v zapomnění svým lidským okolím.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat