18. 10. 2009

O mrtvých jen dobře - 3.část

18.10.2009 01:57 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 3.část


   Já jsem  Miroslava Jelínka poznal až v posledních třech letech jeho života, kdy jsem se více méně omylem zapojil do obnovování Klubu volných novinářů, ustaveného v devadesátých letech a poté rozpadlého. Miroslav Jelínek se mi jevil jako sebestředný stařec, který nedokáže vnímat realitu a je pravým opakem stále vnímavého Jana Petránka.  Nikdy jsem nepochopil, proč se obklopil dvěma mladými místopředsedy – Radkem Kubičkem a Janem Punčochářem, kteří si nedokázali jako novináři vydobýt profesionální uznání nejen kolegů, ale ani čtenářů a posluchačů. Celou dobu jsem měl pocit, že tito hoši dokázali využít odtržení starého pána od reality a dovedně jím manipulovat k dosažení jakýchsi svých cílů. Zájemce odkazuji například na své články Záměry pánů Kubička a Punčocháře a Valná hromada Syndikátu novinářů ČR a Sedm kulí, ale i další v sekcihttp://tomuv.denik.sblog.cz/klub_volnych_novinaru/

   Starý pan Jelínek se zasloužil o to, že Syndikát novinářů při jeho osmiletém vedení zůstal profesní organizací většinou novinářů naprosto ignorovanou nebo chápanou čistě formálně. Nevychoval žádné své nástupce, kteří by byli novinářskou obcí ctěni. (Pokud se ovšem novináři dokážou navzájem ctít pouze na základě profesních dovedností bez ohledu na názorové rozdíly.)

   Pana Miroslava Jelínka je mi jako člověka velmi líto. Narodil se do špatné doby.  V dětství zažil 2. světovou válku. Jako mladý se zapojil do obnovy československého státu a za svou angažovanost musel na dlouhá léta zaplatit zákazem výkonu profese. Když se opět k novinářské profesi mohl vrátit, byl už za zenitem svých schopností. Ne každému člověku je dáno, aby si udržel pružné myšlení jako pan Jan Petránek. Nelze mu to zazlívat. Jediné, co je mu možné vytknout je, že byl na sklonku svého života málo sebekritický a při poslední valné hromadě Syndikátu novinářů opět kandidoval do řídícího výboru a nechal se zvolit předsedou. Tím vydal Syndikát novinářů nezodpovědnému vedení pánů Jana Punčocháře a Radka Kubička.

   Na páně Jelínkův pohřeb přišli většinou novináři senioři – členové Klubu Pražského jara. To jsou většinou ti, kteří byli z médií po roce 1969 vyhozeni. V Syndikátu novinářů je i mnoho těch seniorů, kteří pracovali v médiích až do roku 1989. Ti však leckdy už těžko shánějí práci dnes. Na pohřbu se potkali i ti, kteří zákulisně soupeří o moc v Syndikátu.

   Syndikát novinářů totiž na noze vláčí kouli v podobě majetku ve výši mnoha desítek milionů. Člověk, který tam nemá na všechny strany osobní kontakty, se v tom nevyzná. Není možno ověřit si, kdo mluví pravdu a kdo hájí čí zájmy. Já sám ve snaze pomoci dobré věci jsem letos v únoru podlehl přemlouvání jedné takové skupinky a stal jsem se předsedou nově založeného Odborového svazu novinářů. Naštěstí pánové, kteří mě k tomu přemluvili, pochopili brzy, že nejsem tak snadno manipulovatelný jako pan Miroslav Jelínek a už mi nesdělují, co bych měl a neměl udělat. Už se neozývají vůbec. Ale kdo ví, co se stane, až se někdo v Syndikátu novinářů chopí moci po zemřelém panu Miroslavu Jelínkovi.

   Pohřeb pana Miroslava Jelínka se konal za velmi chmurného počasí.  Vytrvale padal drobný déšť se sněhem a byla zima. Pomalu jsem vycházel ze strašnického krematoria. Přede mnou rozpačitě šli oba místopředsedové Syndikátu novinářů ČR Punčochář a Kubičko. Choulili se pod jedním deštníkem. Možná, že přemýšleli o tom, kdo z nich se nyní stane předsedou Syndikátu, nebo uvažovali, kdo je svrhne.

   Abych setřásl nepříjemné myšlenky, zašel jsem do známé cukrárny a dal jsem si štamprličku becherovky a dobrý zákusek. Byl to prohřešek proti mé dvouleté redukční dietě, ale pomohl mi vnímat zase cosi jiného. U vedlejšího stolku seděli dva mladí muži. Částečně se spolu bavili, částečně se nevnímali a telefonovali kamsi svými mobily nebo psali zprávy.


Uvědomil jsem si tu rozdílnost myšlení generací. Tito hoši zajisté nehledí dozadu na to, co bylo před čtyřiceti, ba třeba jen dvaceti lety. Mysleli dopředu. Způsobem, který už „osmašedesátníci“ nejsou schopni zvládnout.  Aby se Česká republika dostala dopředu, musí tato mladá generace převzít moc. I v ní budou idealisté, i v ní budou Kubičkové a Punčochářové. Ale nebudou zatíženi minulostí. Oni ještě nechápou, že i oni zestárnou a budou stejně zkostnatělí jako dnešní staří.

   Nemá smysl se vracet do minulosti. O mrtvých jen dobře. Syndikát novinářů mohou pohřbít jen ti živí, pokud budou opakovat chyby mrtvých.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat