Nebudu zvracet pouze na domácím dvorku - 1.část
Příspěvek přednesený na schůzi výboru občanského sdružení k provozu Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (SDMO) a Střediska ucelené rehabilitace při SDMO 16.prosince 2008
Vážení přátelé,
téměř všichni tu máme osobně něco společného s dětskou mozkovou obrnou. Pokusím se z hlediska člověka s DMO zamyslet se nad tím, jakým směrem by se měla ubírat pomocná organizace tak, abych ji já cítil jako přátelskou a aby mi opravdu mohla být užitečnou.
Jsem si vědom, že mám nejspíš nejlehčí formu DMO ze zde přítomných či než příbuzní těch ostatních. Mohu sem do Střediska v Klimentské dojet sám bariérovou tramvají, ráno nepotřebuji pomoci s oblékáním, dokážu zvednout k ústům sklenku s nápojem, dokážu si na talíři sám příborem nakrájet maso. Zdá se tedy, že se bez stejnojmenného sdružení snadno obejdu. Jenže já vím, že jsem ještě před několika lety dokázal chodit bez hole, při chůzi doma jsem nepotřeboval složitou ortopedickou obuv, lépe jsem viděl, všechno mi šlo rychleji a dokonce i myšlení bylo podstatně rychlejší a jasnější.
Dostal jsem se do životní fáze, kterou jsem si na základě pozorování jiných lidí předpověděl v článku „Dětská mozková obrna - pohled postiženého“ v roce 1996 (odkaz http://tomuv.denik.sblog.cz/2005/07/14/119 ). Tehdy jsem napsal:
■ ■
Člověk, který má dost potíží sám se sebou, by správně měl začít pomáhat svým rodičům. V tomto věku však pro něj není jednoduché žít pouze se starými rodiči či jen s jedním z nich. Po jejich smrti ho čeká naprostá citová prázdnota a bezradnost.
Člověk s dětskou mozkovou obrnou
bývá málokdy připravován na partnerský život nebo na samostatnost. Jak řešit problémy v dospělosti, kdy přibývá druhotných zdravotních potíží a pomoci spíše ubývá? O tom se nikde nehovoří.
■ ■
Když mi před deseti lety zemřela matka, ocitl jsem se ve velmi složité životní situaci. Nevěděl jsem, jak vyřeším řadu praktických problémů týkajících se běžného denního života. Nepomohlo mi žádné sdružení, pomohli mi přátelé, manželé Hrádkovi, oba sami s vážnými zdravotními potížemi. Čím mi pomohli? Paní Věra Hrádková sama uvažovala o tom, v jaké složité životní situaci jsem se ocitl a doporučila mi paní na dlouhodobou výpomoc v domácnosti, která pomáhala i jí. A tak jsem pouhý měsíc po smrti své matky začal problémy řešit. Za pomocí oné paní jsem si během tří let zrekonstruoval byt tak, aby mi mohl dobře sloužit. V té době jsem se ještě domníval, že se dokážu vyrovnat s většinou zdravotních problémů a budu moci pracovat doma alespoň na částečný úvazek. Protože jsem se vždycky živil hlavou, udělal jsem si doma pracovnu. Paní Anežka mi pomáhala v domácnosti pět let. Po rekonstrukci bytu mi pomáhala s úklidem. Potom jsem se dostal do finanční tísně a už jsem si nemohl její pravidelné týdenní návštěvy dovolit. Avšak všechno tehdy byla shoda náhod. Kdyby Věra Hrádková nepřemýšlela o mé životní situaci, kdyby se v té chvíli nevyskytla pomocnice v domácnosti s volnou kapacitou, asi by byl vývoj mého života před deseti lety daleko obtížnější.
Je zajímavé, že ze zdravých lidí, kteří byli okolo mne včetně mých příbuzných mi nepomohl nikdo. Kdosi mi dokonce řekl: ty si žiješ, ty si můžeš dovolit služku!
klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat