Včera jsem navštívil multikulturní benefiční večer k „Krok integraci“, který proběhl u nás na pražských Vinohradech. Bylo to užitečné zvlášť proto, že jsem nevěděl, že se nedaleko mého bydliště vyskytuje obří diskotéková síň Retro Music Hall. Ale doba se mění a tak jsem aspoň zjistil, jaká je náhrada za diskotéku Valdek, která byla za mého mládí o kousek dál a kde dnes sídlí banka, jak je v kraji zvykem.
Přišel jsem tak podpořit své oblíbené hnutí Za svět bez válek a násilí neboli Humanistickou stranu, kterou jsem volil. Dal jsem tak toho večera přednost před koncertem skupiny Madera v blízké Balbínově poetické hospůdce, kde hraje můj kamarád Tadeáš Mesany.
Také na multikulturním večeru jsem potkal kamaráda. Byl to František Kostlán, s nímž se moje životní cesta potkala před více než patnácti lety v jednom soukromém rádiu. František nyní řadu let pracuje v občanském sdružení Berkat, které tento večer spolupořádalo.
Výtěžek z večera byl určen na podporu konkrétních iráckých rodin, které uprchly do České republiky a žádají zde o azyl. Jde například o rodinu s pěti dětmi, kde matka onemocněla a otec musel zůstat doma, aby se mohl starat o děti a tím přišel o práci. Jedna z jeho dcer potřebuje tak prozaickou věc jako jsou zubní rovnátka.
Večer mě příliš neokouzlil. Program nebyl ani tak špatný, i když popzpěváky Pepu Vágnera a Jana Bendiga bych si klidně odpustil. Dlužno však podotknout, že vystupovali bez nároku na honorář.
Přemýšlel jsem o tom, proč umělci poměrně často vystupují na charitativních akcích zdarma a běžní lidé, jako třeba bankovní úředníci nebo pracovníci jiných soukromých či státních firem a úřadů tuto příležitost nemají. Mohli by však třeba 2x za měsíc věnovat na podobné účely svůj příjem za dvě hodiny, tedy měsíčně za 4 hodiny. Při průměrném měsíčním platu by to vyšlo na 522 Kč za měsíc. Kdyby se to znásobilo třeba milionem pracujících, byla by to velmi slušná částka.
V programu mě zaujala bubenická show a několik břišních tanečnic. Velká část programu byla tak nahlas, že nebylo slyšet vlastního slova. To nebylo dobře vzhledem k tomu, že u stánků se představovaly neziskové organizace. Z mého pohledu tam nebylo nejen slyšet, ale ani vidět, takže se mi za tmy podařilo spadnout ze schodů, které rozdělovaly sál. Přesto jsem si trochu popovídal s Janem Bednářem a jeho krásnou sestrou Táňou, kteří zde zastupovali humanisty. Dostal jsem útlou knížečku Silovo poselství, která mi připomíná učení jogína Eduarda Tomáše.
Sdělil jsem Janu Bednářovi, že Humanistická strana málo propaguje své cíle. Odpověděl mi, že je to proto, že strana má málo aktivních lidí. Namítl jsem, že představitelé Humanistické strany mi připadají příliš uzavření a mají pouze charakter občanského hnutí. Jan Bednář se mnou nesouhlasil, avšak v hluku programu se povídalo jen velmi špatně.
Nutno podotknout, že v průběhu večera jsem seděl u stolku nejen s Františkem Kostlánem, ale také s jedním Čečencem a jedním Turkem, kteří mluvili poměrně slušně česky. To se mi běžně v Praze nestává.
Žádné komentáře:
Okomentovat