Vánoce jsou konečně za mnou! - 2.část
Tyto myšlenky se mi honily hlavou celé tři měsíce. 23.prosince jsem otce navštívil. Tentokrát byl v lepší náladě. Nevyhodil mně. Dokonce mi řekl, ať si sundám kabát. Tak jsem mu povídal o tom, jak se snažím hubnout. Bylo to celkem nekontroverzní téma. Otcův pokoj byl vyzdoben obrázky z jeho pracovny. Přímo nad postelí byla černobílá fotografie chaty, kterou postavil společně s mou matkou. Chatou, kterou matce po rozvodu de facto ukradl a po matčině smrti se divil, že já se nechci své půlky vdát, aby on mohl chatu prodat dle své libosti. To, že svou půlku musel prodat mně, v něm zanechalo pocit křivdy. Mně, svému jedinému synovi. Za půl hodiny přišla ošetřovatelka, která mu přinesla večeři. Otec řekl, že nás musí představit. Řekl pro mne dost zvláštní větu: „To je ten můj druhý syn, co o sobě říká, že je nemocný.“ Otec jiného syna nemá. Ale jeho stařecká demence postoupila tak daleko, že věří, že má ještě jednoho syna. Avšak věděl, jak to je. Proto mě už před šesti lety v poslední vůli vydědil. Když jsem se ho na to loni zeptal, řekl: „Já jsem si myslel, že ti to řeknou“. Ale při své celoživotní zbabělosti a podlosti mi to nedokázal říci do očí sám.
Mnoho lidí si na mne o Vánocích nevzpomnělo. Jen někteří z těch, kterým jsem poslal novoročenku. Jsem rád. Nevím, co bych si s nimi povídal. Telefonicky mi popřála manželka dlouholetého otcova přítele pana Rudolfa.
Ptala se mně už po několikáté, kam chodím do kanceláře. Po několikáté jsem jí řekl, že jsem už devět let v invalidním důchodu. Po několikáté ji to zaskočilo. Zeptala se: „A s penězi vystačíš?“ Blesklo mi hlavou, že bych se jí mohl zeptat, zda mi pan Rudolf jako nejlepší otcův přítel nechce finančně vypomoci, když mě můj otec vydědil. Nezeptal jsem se. Jen jsem si prohloubil svou beznaděj, která vždy trvá 2 – 3 dny po návštěvě u otce.
Na Štědrý den se na mně přišla podívat pouze moje bývalá fyzioterapeutka Markéta se svým manželem a několik měsíců starým synkem. Přinesli mi jako každoročně poslední roky světlo z Betléma a krásnou lucerničku pro přepravu světýlka. Markétina rodina jsou jediní lidé, se kterými posledních pět let trávím jedno vánoční odpoledne. V jejich malém bytě se vždy sejde na Štěpána poměrně široká rodina – mezi 10 a 15 lidmi, kteří spolu poobědvají a jdou na procházku a podívat se na zpěv koled pod Karlův most. Odpoledne chodí hrát Markétin tchán na varhany do kostela. Tentokrát hrál v kostele svaté Voršily na Národní třídě Českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby.
Jesličky v kostele svaté Voršily
V tomto monumentálním díle si tentokrát v kostele zahrálo a zazpívalo několik členů rodiny: dědeček (= Markétin tchán), babička, syn (=Markétin manžel) a vnuk (syn druhého dědečkova syna).
Seděl jsem v krásném, i když studeném kostele sv. Voršily, poslouchal nádhernou hřejivou hudbu a přemýšlel o tom, že můj otec rozeštval v polovině šedesátých let vztahy v širokém příbuzenstvu. Proč zrovna já jsem se musel narodit polochromý a proč zrovna můj otec musel ukojit svou touhu po moci tím, že se už v roce 1957 stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti, které patrně věrně sloužil až do penze, ne-li i později.
krátká videoukázka České mše vánoční v kostele sv. Voršily v Praze 26.12.2007
klikněte 2x na značku uprostřed obrázku
Jediný člověk, se kterým si o tom mohu otevřeně povídat, je můj psycholog. Řekl mi, že bych to měl otci všechno říci a když to vlastně dnes už nejde, že bych mu měl napsat fiktivní dopis. Když jsem později psychologovi dopis přečetl, řekl, že bych ho měl někde uveřejnit, že by mohl pomoci v přemýšlení o vztazích jiným lidem. Já ho tedy uveřejním na tomto místě. Patrně, jestli mi k němu někdo napíše komentář, tak to budou kritická slova. Že bych měl to či ono. Avšak já to či ono dělám tak, jak je mou a nikoli vaší přirozeností. Každý musíme jednat sám za sebe.
Ale řeknu Vám - chvála Pánu Bohu, že už je po Vánocích!
klikni – fiktivní dopis otci
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat