Moje milá
(povídka)
(moje seminární práce z Kurzu tvůrčího psaní)
Budík pípal nepříjemným komářím zvukem. Oči jsem měl zavřené. Už je ráno. Musím vstávat. Ještě bych spal. Pomalu jsem oči otvíral, až jsem je měl otevřené dokořán.
Pomalu jsem sundával nohy z pelesti. Pravá šla dobře, ale levá se sotva pohnula. Seděla mi na ní moje milá. Vzal jsem nohu do obou rukou a chvilku jsem se o ní s mojí milou přetahoval. Šlo to těžko, ale na konec jsem nohu přece jen uvolnil a sundal na zem. Vstal jsem a moje milá vstala také. Pořád mě chytala za levou nohu, ale bezúspěšně. Táhl jsem ji za sebou až na záchod. Při ranní hygieně mi drkla do ruky vždy, když jsem chtěl pověsit ručník a ten mi proto pětkrát spadl na zem. Když jsem vymačkával zubní pastu, sevřela mi prsty a náhle z tuby vyjelo asi
Do kuchyně vešla Vlasta. Měla na sobě pestrý froté župan a pantofle. Pantofle jí podklouzly na mokré podlaze. Zase jsi tady nabryndal, řekla káravě. To jsi nemohl počkat? Udělala bych snídani sama. Promiň, nechtěl jsem tě budit, myslel jsem, že to včas utřu.
Moje milá mi zkroutila ruku, já jsem drknul do stolu a čaj se vylil na podšálek.
Uklidni se, řekla Vlasta, vždyť se nic neděje. Moje milá si sedla na druhý konec lavice a tentokrát mě nechala v klidu dojíst.
Vlasta odešla do koupelny. Když jsem se oblékal, sevřela mi moje milá prsty na levé ruce a ohnula zápěstí, takže jsem si musel zapínat knoflíky u košile jen pravou rukou. Moje milá na Vlastu žárlí. Vlasta ji zatím přehlíží. Někdy mě to dovádí k šílenství, žít s těmahle dvěma ženskýma společně. Radši bych si vybral jenom Vlastu. Jenže Vlasta mě třeba jednou opustí. Jestli to udělá, tak odejde kvůli ní. Moje milá mě neopustí nikdy. Tím sem si jist. Bude se mnou celý život. Moje milá Dětská Mozková Obrna.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat