Dilema vánočního přání - 1.část
Možná, že do Tomova deníku o letošních Vánocích zabloudí někdo, kdo už řadu Štědrých večerů tráví sám, protože z různých důvodů nemá nikoho, kdo by se na něj těšil a na koho by se také on těšil. Budiž mu tento článek vzpruhou a odhodláním.
45 Štědrých večerů jsem trávil stále stejně – se svou matkou. Většinu Štědrých večerů do mých patnácti let s námi trávil i můj otec, který si později našel jiné partnerky, případně jejich děti, se kterými trávil Štědrý den. Od svých 46 narozenin trávím Vánoce bez matky. Zemřela. Nedovedl jsem si představit, jak budu trávil budoucí Vánoce.
Přesto jsem první při Štědré večery po matčině smrti netrávil sám. Pozvali mě lidé, kteří usoudili podle křesťanských tradic, že bych sám být na Štědrý večer být neměl. Nebylo mi tam dobře. Připadal jsem si jako bezdomovec, protože své hostitele jsem prakticky jindy než na ten Štědrý den neviděl. Připadal jsem si, že narušuji cizí domácí rituály. Když jsem je nechtěl kazit, musel jsem se přetvařovat.
Jen jednou jsem se cítil jako vítaný host. To když mě do své rodiny pozvala moje fyzioterapeutka. Strávil jsem Štědrý večer s její matkou a jejím manželem. Chtěl jsem ten Štědrý večer odmítnout, ale když ho uspořádali v bytě její matky jen proto, abych já to neměl daleko, odmítnout jsem nedokázal. I tak mě ještě přivezli domů autem.
Uvědomil jsem si, že o Vánocích posílám mnoha lidem vánoční a novoroční přání, řada lidí mě také pošle zpětné přání. Avšak jak je to formální!
Před dvěma lety jsem procházel těžkou psychickou krizí. Nechtělo se mi formálně někomu něco přát a pak být sám. Proč se pořád přetvařovat? Udělal jsem speciální vánoční pozdrav. Byl orámován tlustým rámem, vytvořeným z drobného písma. Tento rám obsahoval zprávu o stavu mé duše. Rozezlil jsem si všechny příbuzné, kteří očekávali obvyklou vánoční přetvářku. Ale mě to pomohlo ujasnit si, že se budu mít uvnitř sama sebe daleko lépe, když se nebudu přetvařovat. Možná, že tato má dva roky stará vánoční zpráva o mém nitru někomu pomůže, aby nelitoval, že je sám, ale aby neztrácel odvahu rozhlížet se jinde než kde je obvyklé, zda někde vedle nestojí přátelští lidé.
■ ■
Vážení příbuzní, vážení známí, vážení obchodní partneři, milí přátelé a jiní.
S většinou z Vás se vidím málo. Není to dobou, jak zní dnes obecně rozšířená výmluva. Je to mou omezenou psychickou kapacitou Vás častěji kontaktovat, když nepozoruji iniciativu z Vaší strany. Vás je hodně a já jsem jenom jeden.
Šestiletý pobyt v invalidním důchodu mě vyřadil z běžného života. Málokdo z Vás chápe, že mám vážné zdravotní potíže, pro které jsem se do invalidního důchodu dostal a které mě vzdálily z běžného života, na který je většina z Vás zvyklá. Můj invalidní důchod považujete jen za mou šikovnost, s níž jsem si opatřil určitý pravidelný příjem, abych si zlepšil svou ekonomickou situaci. Také běžná zdvořilostní otázka od Vás je, zda chodím někam do práce. Člověk, který nechodí do práce, i když má zdravotní potíže, je považován za vyžírku. S Vámi, kteří jste mými příbuznými, jsem se po několik desetiletí neviděl vůbec.
Teprve po smrti své matky před šesti lety jsem řadu z Vás kontaktoval. Myslel jsem si, že navážu široké společenské a hlavně příbuzenské styky, že překonám bariéru, kterou vytvořil můj otec mezi mnou, mou matkou a mými příbuznými. Ukázalo se však, že po tak dlouhé době to není možné. Po určitém období zvědavosti zájem opadl. Pro většinu z Vás jsem jako člověk se zdravotními potížemi nezajímavý. Můj otec mě kdysi zařadil do skupiny neschopných podivínů, aby zdůvodnil, proč se se mnou dvě desítky let nestýká. Pro něj jsem byl vždycky jenom přívažek jeho první ženy, u kterého předpokládal, že vzhledem k vadě, se kterou se narodil, budou s ním potíže celý život.
klikni – 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat