16. 1. 2009

Změna kultury

16.01.2009 09:52 - 06. Politika -trvalý odkaz

Změna kultury

autor: Filip Filipovič Filipov

   Včera (15. ledna) jsem byl  v americkém kulturním středisku,  pořad k americkým volbám obecně.
První přímý přenos z televizní inagurace - 1949 prezident H. Truman (vždy mě ten technologický náskok překvapí).
První přímý internetový přenos prezidentské inagurace - 1997 B. Clinton.
O inaguraciích přednášel učitel z Fakulty sociálních věd UK, který se na tohle téma specializuje.
Kulturní atašé vykládal, jak se v den inagurace chodí prezidenti ráno modlit, kolik jich zažil sám (překlad do sluchátek).

   Potom byl z publika dotaz - jak se jmenuje ten kostel na ... (ulice) ? Kulturní atašé marně vzpomínal, ač byl z Washingtonu.
Vlevo seděly nějaké babičky a z jejich řad se ozvalo - st. John. Ano ano, souhlasil atašé. Tak jsem si říkal, tedy ty babičky, ty se nezdají! Kdo by to do nich řekl? Pak jsem ale zjistil, že odpověděla Eliška Hašková-Coolidgová, dlouholetá sekretářka amerických prezidentů, od Kennedyho až po Reagana. Kdo by to už mohl vědět lépe. U babiček sice seděla, ale babičkou rozhodně není, musím ji hájit. Otce, bankéře Haška, zastřelili Němci za protektorátu, to tam ale neříkala, kdysi byl o ní v televizi film.

   Film o Obamovi byl v podstatě srozumitelný (bez titulků), přiznal se, že jako student, než šel na Harvard studovat práva, bral kokain.  Jak moc ho bral, to jsem nepochopil.
K tomuto bodu se pak ještě po filmu vrátil Konvalina: Vše se dřív tajilo, Kennedy své aféry, Clinton zaretušovával kouření marihuany coby student. A dnes kandidát na prezidenta otevřeně přizná zkušenost z kokainem! Dle Konvaliny je to změna kultury.
Já - nejspíš se tak předejde tomu, aby braní kokainu  na Obamu někdo později vytáhl a on to musel všelijak omlouvat. To jsem ale neříkal nahlas.

   Zbylo ještě víno, kdo chce, může ho jít dopít! pravil Konvalina na závěr.
Bylo tam totiž hodně mladých, nejspíš studentů VŠ, a ti - dle současného trendu - alkohol skoro nepijí! Tohle je změna kultury!
autor článku: Filip Filipovič Filipov
--------------------------
Poznámka autora blogu: Článek jsem dostal jako e-mailovou zprávu od přítele, který občas napíše komentář k mým článkům pod pseudonymem Filip Filipovič Filipov. Zpráva se mi líbí a proto ji otiskuji bez autorova svolení (je příliš skromný, aby své hezké postřehy sám publikoval). Neuvádím tedy jeho jméno, ale pouze onen pseudonym.
mluvka Tomáš
Komentáře
[1]29.01.09 19:09:03Vladimír
Pěkný i pod pseudonymem. ;)

15. 1. 2009

Technická XIX.

15.01.2009 14:56 - 10. Technické poznámky -trvalý odkaz

Technická XIX.


   Zjistil jsem, že se mi opět nezobrazují obrázky uložené ve fotoalbu přináležejícímu k tomuto blogu. V podstatě podobný jev, který jsem kdysi popsal v článku Technická XVII.

   Podrobnější úvahou a zkoumáním jsem přišel na to,  čím je problém patrně způsobený. V druhé polovině loňského roku (2008) změnila technická podpora vzhled a možnosti serveru Lidé.cz. Z nějakých důvodů tím pozbyly platnosti odkazy k obrázkům umístěných ve fotogalerii blogu a objevily se nové odkazy. Postupně tedy vložím k obrázkům z místního fotoalba nové odkazy. Týká se to převážně článků napsaných v roce 2005 a 2006. Později, kdy jsem fotoalbum blogu zaplnil, jsem obrázky umisťoval jinde.  U těch se odkazy nezměnily a obrázky jsou nadále viditelné.

   Postupně doplním i obsah blogu o články napsané v roce 2008.
Komentáře
Článek je bez komentářů

11. 1. 2009

Příběh člověka s DMO - "vozíčkáři" tančí - 2.část

11.01.2009 17:36 - 05. Zdravotně postižení lidé -trvalý odkaz

Příběh člověka s DMO - "vozíčkáři" tančí - 2.část

autorka: Petra Zajíčková
klikni - 1.část
Myslím si, že téměř každý se bojí operace. Proč se na to ptáte? Pan Merta mi ukázal článek s názvem Lepší než antibiotika, z kterého nyní cituji: „Rád bych poděkoval i sanitáři Mertovi, který již na cestě k operačnímu sálu dokázal pacientům nalít optimismus do žil.“
Snažil jsem se lidi  rozveselit, nějak je podpořit, někteří dokonce před operací zpívali. Měl jsem tuto práci moc rád, dokonce jsem byl vyznamenán jako nejlepší pracovník. Pak však přišlo nové vedení, tak jsem raději dal výpověď. Nelíbilo se jim, že mám špatnou koordinaci pohybu. Na základě mého odchodu dali výpověď i jiní pracovníci.

Co bylo ve Vašem životě nejtěžší?
Nejtěžší období bylo, když mi umřela matka. To je pro člověka s postižením vždy nejhorší. Dokud žijí rodiče nebo někdo, na koho se může spolehnout, tak je dobře. Když však člověk zůstane sám, je to opravdu těžké. Rád bych uspořádal přednášku na téma: „Co dělat, když rodiče umřou.“

Jak jste spokojený se součastným systémem sociálních služeb?
V mládí jsem hodně cestoval. Bratr emigroval do Švýcarska a já jsem jako invalida mohl cestovat za ním i za komunistů. Ze Švýcarska pak byly volné hranice, tak jsem navštívil kromě Švýcarska, západní Německo, Francii, Itálii, Španělsko. Na západě je to jiné, veřejnost se k lidem s postižením chová jiným způsobem. Společnost je na postižení připravená, lépe ho přijímá, bezbariérovost je běžná.
U nás to takové není, společnost je plná předsudků. Myslím, že většina organizací se zaměřuje spíše na děti nebo mladé lidi s postižením, chybí služby pro starší. Asistence a pečovatelské služby jsou příliš drahé. Vše se hradí, v Klubu (viz výše) si lidé vzájemně pomáhali zadarmo. Plánovali jsme zaměstnat kadeřníka a ševce, kteří by poskytovali služby lidem s postižením, kdykoli potřebovali. Je škoda, že dnes nic takového není.

Pan Merta v současné době čeká na výsledek podaného odvolání k příspěvku na péči. Jeho pohyblivost se zhoršuje, potřeboval by pečovatelskou službu, opravit boty, ostříhat. Začíná se bát vycházet na ulici, má problémy s policií, často ho označují za alkoholika. Má potíže s koordinací pohybu, v lékařské zprávě má totiž napsánu diagnózu vrozeného nervového onemocnění. Pan Merta má vrávoravé pohyby a nesrozumitelnou artikulaci, kolemjdoucím může toto chování asociovat opilého bezdomovce. Připomnělo mi to poznámku z jeho dětství: „ Když mi bylo asi devět let, doktor mi předepsal, ať chodím více mezi lidi. Maminka mě přihlásila do pionýrského oddílu. Nemohl jsem správně vyslovit pionýrský slib, vada řeči mi to neumožnila, tak mě nepřijali.“ Co dnešní společnost, přijme lidi, kteří se nějakým způsobem odlišují od tzv. většinové normy? Osvojí si Česká republika pojem inkluze, který jiné státy dávno přijaly za svůj?
Pan Merta ve své současné situaci neztrácí optimismus. Má stále nápady, jak zlepšit život lidí s postižením (např. vylepšená slepecká hůl, přednášky pro rodiče). Chcete-li si vyslechnout přednášku na téma: „ Co dělat, když člověku s postižením umřou rodiče“, pak se informujte ve Středisku ucelené rehabilitace při dětské mozkové obrně (DMO) na termín konání veřejného odborného setkání. Středisko sice nemá vlastního kadeřníka, ani ševce, poskytuje však všechny sociální služby pro lidi s DMO bez finanční účasti, bez věkové hranice.

-------------------------------------
Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně (DMO)
Služby: Středisko ucelené rehabilitace při DMO
Klimentská 9, Praha 1,
Tel.: 222 310 803, 602 727 472
e- mail: sdmo@dmoinfo.cz
Služby: Job klub, sociálně-právní poradenství, psychologické poradenství, informační služby, volnočasové aktivity, rehabilitace-fyzioterapie, kineziologie, EEG biofeedback.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Příběh člověka s DMO - "vozíčkáři" tančí - 1.část

11.01.2009 17:06 - 05. Zdravotně postižení lidé -trvalý odkaz

Příběh člověka s DMO - "vozíčkáři" tančí - 1.část

autorka: Petra Zajíčková
           * Zajickova@dmoinfo.cz,  www.dmoinfo.cz
Souvisí s pozvánkou na besedu Co dělat, když člověku s DMO zemřou rodiče...
-------------------------------
Příběh člověka s DMO - „vozíčkáři“ tančí

autorka: Petra Zajíčková
             Sdružení pro komplexní péči při DMO, Praha

František Merta, nyní šedesátiletý pán, člen Sdružení pro komplexní péči při DMO, celý život pomáhal lidem s postižením, nosil je v náručí, roztančil i „vozíčkáře“. Dnes se však strany mince obrátily. On sám by potřeboval pomoc druhých, jeho pohyblivost a celkový zdravotní stav se zhoršují, celý život se totiž na vlastní kůži potýká s dětskou mozkovou obrnou. Nyní se podívejme na jeho život blíže.

Pane Merto, slyšela jsem, že jste pomáhal lidem s postižením, můžete mi o tom říci více?
Všechno začalo, když vznikl Klub invalidní mládeže (KIM). Členové Klubu museli mít kartičku ZTP, předsedou byl tenkrát pan Raczinsky.  V rámci Klubu se pořádaly různé akce – hrálo se divadlo, kde jsem účinkoval a pořádaly se výlety na parnících, kde se tančilo a hodovalo.

Co lidé na vozíku, jak tancovali?
To oni netančili jen tam, i v Praze v klubu TESLA v Karlíně bylo založeno taneční pro lidi s nejtěžším postižením. Chodilo se tam běžně ve smokingu a společenských róbách, dámy si navlékly rukavice a začalo se učit. I lidé na vozíku vstali a tančili  běžné tance jako valčík, polku, tango, ale i cha-chu a blues. Pro ně to bylo něco víc než běžné taneční, bylo jim dovoleno se bavit, měli tedy ohromnou motivaci se postavit na vlastní nohy a užívat si jako ostatní.
No a pak to zakázali, prý na to už nebyly finance.

To je báječné, že něco takového existovalo v době, kdy se lidé s postižením nemohli moc ukazovat na veřejnosti. Jak jste řešil  to, že společnost za Vašich mladých let nebyla schopná přijmout hendikepované jedince?
No, dříve bylo běžné, že „postižení“ byli zavření ve svých domovech nebo v ústavech, neukazovali se příliš na ulici. Nemohl jsem se na to koukat a v Klubu (viz výše) jsme zařídili bezplatné taxíky. V té době mi ještě dobře sloužily nohy, tak jsem ještě s pár kolegy těmto lidem pomáhal. Pracoval jsem s lidmi s nejtěžším postižením, s „paraplegiky“ a „myopaty“, chtěl jsem, aby se dostali ven na vzduch. Nejdříve jsem jim zajistil taxíka, pak jsem snesl vozík a nakonec jsem je snesl v náručí. Tito lidé pak zářili radostí. Vzpomínám si, jak se jeden začal z té euforie dusit a říkal: „ Já mám takovou radost, že můžu ven, až z toho nemůžu dýchat.“
Také jsme se jednou vypravili, celkem čtyři lidé s postižením, na běžnou městskou zábavu. Hned jsme se vrhli na parket a pořádně to tam „rozjeli“. Pro lidi to byl šok, zůstali zaraženě stát, nikdo se neodvážil tancovat. Jen zírali s otevřenou pusou, nikdy nic takového neviděli.


Určitě máte na co vzpomínat. Jaká je vlastně Vaše profese, byl jste někdy zaměstnaný?
No samozřejmě, v Klubu jsem pracoval ve svém volném čase. Jsem vyučený autolakýrník. Hned po škole jsem pracoval ve své profesi, ale vydržel jsem tam jen půl roku, nestačil jsem na to. Pracuje se totiž ve dvou a nikomu se nelíbilo moje postižení, tak jsem tam musel skončit. Pak jsem byl zaměstnaný v Družstvu invalidů. Dále jsem pracoval v sítotisku, tam byla opravdu dřina, ale to mi nevadilo. Podstatné bylo, že tam byli příjemní a laskaví lidé. Pak jsem zkusil konkurz na sanitáře ve Vinohradské nemocnici, zpočátku se jim nelíbilo moje postižení, ale přesvědčil jsem je. Tato práce mě naplňovala. Bojíte se operace?

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Co dělat, když člověku s DMO zemřou rodiče...

11.01.2009 16:59 - 05. Zdravotně postižení lidé -trvalý odkaz

Co dělat, když člověku s DMO zemřou rodiče...

pozvánka na besedu


Středisko ucelené rehabilitace při DMO vás zve na
VEŘEJNÉ ODBORNÉ SETKÁNÍ
na téma:
 (Autentický zážitek člověka s DMO a z toho vyplývající doporučení, co dělat, když lidem s postižením zemřou všichni blízcí a zůstanou odkázáni sami na sebe)

Přednášet bude pan František Merta, jeden z lidí s  DMO, který celý život pomáhal lidem s postižením.

Datum konání: 28.1. 2009 ve 14:00
                              
Místo konání: Středisko ucelené rehabilitace při DMO, Klimentská 9, 110 00 Praha 1

Prosíme o potvrzení účasti osobně u sociálních pracovníků ve Středisku ucelené rehabilitace, popř. na e-mail: zajickova@dmoinfo.cz nebo tel.: 222 310 803 (veřejné odborné setkání je bez finanční účasti).
Znáte-li někoho, koho by tato přednáška mohla zajímat, budeme rádi, pokud mu předáte tuto pozvánku či informaci o přednášce. V každém případě však prosíme o potvrzení účasti.
Těšíme se na vás!


Jestli vás zaujala tato pozvánka, přečtěte si rozhovor Petry Zajíčkové s Františkem Mertou Příběh člověka s DMO - „vozíčkáři“ tančí
Komentáře
Článek je bez komentářů