24. 9. 2008

Hledá se táta

24.09.2008 06:25 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Hledá se táta

pořad TV Prima

   S novými pořady se na Primě roztrhl pytel. Pořad „Nic než pravda“ o kterém jsem psal včera, měl sice už čtvrté pokračování, ale u pořadu „Hledá se táta“, jsem náhodně narazil na první díl. Je to jakási obměna pořadu „Chcete milionáře“, který běžel loni na Nově. Milionář byl jeden, maminky hned čtyři.

   Pořad „Hledá se táta“ mě zaujal tím, že se v něm vyskytl pán, který jakoby vypadl z oka člověku, který před časem bydlel v našem domě. Podobou, způsobem mluvy, podivným chováním. Na stránkách TV Prima se o něm píše:

     
Naďa strávila slunný romantický den se svými ctiteli v přírodě a na hradě Karlštejn. Jeden z nápadníků – Jaromír – se rozhodl hned první den předvést všechny svoje schopnosti včetně tance, zpěvu a hry na kytaru. Reakce Nadi ale byla rozporuplná.
     

   Onen pán, kterému jakoby Jaromír z oka vypadl, se jmenoval Richard. Byl to doktor filozofie, údajně učitel francouzštiny. V domě s ním byly věčné problémy. Nájem platil nepravidelně. Ve svém bytě a ve sklepě hromadil věci, o nichž jsme se domnívali, že pochází z popelnice. Z Richardova bytu, který byl v přízemí, se do vyšších pater šířili mravenci.  Richard bydlel patrně u svých rodičů někde jinde  a v případě potřeby byl nezastižitelný. Dlouho hledal při svůj malý dezolátní byt zájemce, patrně chtěl spoustu peněz a nikoho nemohl sehnat a když už sehnal, tak mu dotyčný nezaplatil  a tak se Richard vrátil a byt pronajímal studentům. Na konec přece jen nějakého zájemce našel. Celý dům si oddychl, když nás Richard opustil.

   Ničím jiným mě pořadu „Hledá se táta“, nezaujal. Muži, kteří se v něm vyskytovali, mi připadali divní. Připomínalo mi to pionýrský tábor pro dospělé nebo seznamovací kancelář GRAND bratří Konrádů.

    A ejhle: na jejích stránkách se píše:
     
POZOR! V úterý 23.9.2008 se nezapomeňte dívat na TV-PRIMA ve 21:15 na pořad "Hledá se táta", mj. i s klienty GRANDu!
     
Komentáře
Článek je bez komentářů

22. 9. 2008

Nic než pravda

22.09.2008 23:48 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Nic než pravda

soutěžní televizní pořad

   Dnes jsem se poprvé podíval na nový soutěžní pořad Nic než pravda
v TV Prima.

   Napíšu tedy pravdu. Myslím, že sledování dalších dílů by bylo pro mne ztrátou času. Pořad mi připadá nejen nezajímavý, ale také nespravedlivý k soutěžícím. Je založen na tom, že soutěžící odpovídá na otázky ze svého života, a jakoby detektor lži sděluje, zda odpověď je pravdivá či nikoli. Divák si ani nemůže ověřit, zda soutěžící mluví pravdu, ani to, není-li při dosažení určité výše výhry soutěž poukázáním na nepravdivou výpověď ukončena předčasně. Ani studio není nijak zajímavé. Má podobně modravé řešení a desénové uspořádání jako třeba „Chcete být milionářem“ nebo „Máte padáka“.  Na rozdíl od nich však není znalostní a divák si ani nemůže ověřovat, co sám umí. Divák ani není napjat kdo vyhraje. Tím nechci televizi Prima nijak odsuzovat. I pořad „Nic než pravda“ je stokrát lepší než reality show typu „Vyvolení“.
Komentáře
Článek je bez komentářů

19. 9. 2008

Vinohradské vinobraní září 2008

19.09.2008 14:12 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Vinohradské vinobraní září 2008

sejdeme se na Jiřáku 19. a 20. září
program ZDE
Sobota 20.9. dopoledne:
   Včera jsem měl cestu okolo nám. Jiřího z Poděbrad zcela neplánovaně a tak jsem se na vinobraní před osmnáctou hodinou podíval.

   Poměrně nepříjemně mě překvapilo, že park byl obehnán jakýmsi modrým igelitem, přes který nebylo z Vinohradské ulice vidět. Tam, kde nebyl igelit, navazovaly buňky mobilních záchodů TOI. Záchodů bylo hodně. Sice jejich umístění nebylo příliš estetické, avšak vzhledem ke svým vlastním fyziologickým potřebám jsem toho názoru, že je lépe, když je při podobných akcích záchodů spíše nadbytek než nedostatek. Příjemně mě překvapilo, že to nebyly jen ony uzavřené modrobílé boudičky, ale také otevřené pisoáry pro rychlou pánskou potřebu. Ty jsem dosud ještě nikde jinde neviděl.

   Lidí tam bylo přiměřeně páteční době. Park vypadal obehnán igelitem však jaksi malý. Kdoví jak to bude vypadat o sobotním odpoledni.

   Tak jak je mým zvykem, chtěl jsem si dát burčák. Vždyť proto se vinobraní pořádá a tak si ho dávám každý rok. Dával jsem si vždy jen dvě deci, protože ctím tradici, avšak burčák není můj oblíbený nápoj. Stánků s burčákem bylo dostatek, avšak nenabízely dvě deci burčáku, ale jen tři deci nebo půl litru nebo rovnou litrapůl plastikovou láhev. K té se dávaly zdarma dva dvoudecové kelímky. Do nich se však nečepovalo. Požádal jsem o tři deci. Prodavač řekl, že má jen půllitrové kelímky. Požádal jsem ho, aby mi do takového kelímku nalil jen tři deci. Řekl, že nemůže, protože kelímek pro něj reprezentuje tržbu 45 Kč za půl litru burčáku. Uspěl jsem až u třetího stánku.

   Sele, jehož plátek si dávám, že bude péct patrně až v sobotu odpoledne. Avšak nevím, zda se na Jiřík vydám znovu. Tím, co jsem viděl, jsem nebyl příliš nadšen a nyní, v sobotu dopoledne, je docela zamračené počasí. Koupil jsem si tam ještě obrovský pendrek, jak se za mého mládí říkalo lékořicové tyčce. Tenhle byl tak obrovský, že vypadal spíš jako kus tenčího lana. Jen prodávající slečna nevěděla, co je to pendrek. Říkala tomu jen lékořice. Měla totiž i jiné druhy: višeň (červený), jablko (zelený) a několik dalších. Jenže jal starší pamatují, pendrek byl vždy jen lékořice.

   Jestli se na Vinohradské vinobraní vypravím ještě dnes, nebudu tam fotit. Modrý igelit se mi nelíbí. Odkazem se můžete prokliknout,  co jsem na Jiřáku vyfotil v roce 2006 a letos na jaře při oslavách 550. výročí korunovace krále Jiřího z Poděbrad.

   Zvláště letos v květnu to bylo opravdu velkolepé. A park nebyl obehnán modrým igelitem.


Sobota 20.9.  večer:
   Přece jen jsem se byl na vinobraní ještě podívat, a to okolo páté hodiny odpolední.
Kupodivu tam nebylo víc lidí než včera. Možná, že mnohé odradil ten modrý igelit. Náměstí z dálky vypadalo jako vyznačené stavební práce. Počasí bylo zamračené.  Burčák byl nabízen už jen v půllitrových kelímcích za 45 korun, třetinky byly všude pečlivě  zaškrtány. Koupil jsem si tedy jedno deci teplé medoviny. Sele se peklo, otáčelo se na rožni, ale ještě  nebylo hotové. Možná, že dopolední sele již bylo snědeno.

   V dálce se míhali na dvou pódiích různí účinkující. Koupil jsem si ještě tři pendreky do zásoby a pospíchal domů. Chtělo se mi na záchod, ale ne na TOI.
Komentáře
Článek je bez komentářů

17. 9. 2008

Gottwald vzpomíná na Stalina

17.09.2008 16:29 - 07. Zábava -trvalý odkaz

Gottwald vzpomíná na Stalina

pozvánka na divadelní představení 5.10.2008

   Je to skoro 3 roky, co jsem se prostřednictvím internetu seznámil s Vladimírem T. GottwaldemHledal jsem tehdy, zda se na serveru Lidé.cz nevyskytují pouze děti a puberťáci, ale také lidé mého věku. U Vladimíra mě zaujalo nejen to, že jsme přibližně stejně staří, ale že když jsem si ho přidal do přátel, sám se mi ozval a velmi kultivovaným způsobem mě pozdravil. Pak jsme si psali vzkazy na Lidé.cz a na ICQ a dokonce jsme si i pomocí ICQ zatelefonovali. Mnohé jsem se o Vladimírovi dozvěděl, mezi jiným i to, že je hercem šumperského divadla.

 
   Také mi začal posílat šumperské divadelní noviny, které sám připravoval. Pak už jsme se sledovali jen z povzdálí. Vladimír T. Gottwald jako herec oblastního divadla jezdil na zájezdy a občas točil i různé filmové role od hraných filmů až po účelové instruktážní filmy.

   Do Šumperka je pro mne obtížné se dostat a proto mne velmi potěšilo, když mě nedávno Vladimír napsal, že bude hrát i v Praze. Nastudoval monodrama ruského autora Edvarda Radzinského KOBA. Vystoupí s ním v neděli 5.října v 19,30 v Rock Café na Národní třídě.

   KOBA je přezdívka  sovětského občana Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, známého pod jménemStalin (Stalin= „ocelový“, z ruského stal, tj. ocel). Na přání otce začal Josif původně studovat ve svých čtrnácti letech kněžský seminář v Tbilisi. Již v té době je přezdíván pro svoji nevyzpytatelnou a bouřlivou povahu „Koba“ podle legendárního gruzínského bandity a buřiče.

   KOBA je příběh, který divákům vypráví  přítel Josefa Vissarionoviče Stalina z doby jeho mládí, kdy spolu s ním, který tehdy používal přezdívku Koba, patřil ke skupině mladých revolucionářů, kteří nejrůznějšími, velmi podezřelými praktikami, získávali pro své aktivity finanční podporu. Hra sleduje další vývoj vztahů obou protagonistů a na jeho základě pohnuté osudy země, která se stala obětí experimentu o „šťastné budoucnosti lidstva“, který vyústil v apokalypsu teroru a násilí.

   Stalin zemřel v době, kdy já jsem se narodil. Ovlivnil údobí života mých generace mých rodičů tak, jakou mou generaci ovlivnil Leonid Iljič Brežněv. Půjdu se proto na představení Vladimíra T. Gottwalda podívat. Uvidím zajímavé přestavení a osobně poznám člověka, se kterým mě internet seznámil už před časem. Nechávám zde odkaz na příslušnou stránku Rock Café, kdyby se někdo z mých čtenářů chtěl jít podívat také. Ta stránka se mi na nepřehledném webu téhle bývalé Reduty hledala obtížně. A na závěr přidám jednu novinovou kritiku na toto představení. Kritika má okouzlující dobový název: Gottwald vzpomíná na Stalina.




V gruzínském Gori poblíže Jižní Osetie se 6. (ale možná 9.) prosince 1878 narodil ševcovský synek Ioseb Besarionis Dze Jughashvili (იოსებ ბესარიონის ძე ჯუღაშვილი). Jmen si však pro sebe vymyslel víc; postupně si nechával říkat Soso, Demišvilli (Magor), Nižeradze, David… a také Stalin. Rodáci a přátelé mu říkali Koba. Měnil si však nejen jméno, ale i datum narození, v oficiálním životopise nechal uvádět datum 21.prosince 1879. Vymyslel si své jméno, svůj den narození, své příbuzné, své vzdělání i svou minulost. Koba-Stalin vlastně stvořil sám sebe. Nabízíme Vám šanci shlédnout divadelní inscenaci, v níž se můžete setkat s příběhem Kobova spolubojovníka z dob společných gangsterských začátků - jediného, který měl to štěstí, že se mu povedlo hrůzně proslulého gruzínského rodáka přežít. hraje:V.T. Gottwald 19.30 (130,-)

Dodatek 28.října 2008:
Další repríza ke koná v neděli 2.listopadu od 19,30 hod.
Komentáře
[1]18.09.08 02:08:28Vladimír054
Tak to tam taky zkusím přijít. ;o))) Zdravím (a děkuju)! Vladimír

15. 9. 2008

Stamicovo kvarteto zaštítilo sbírku SDMO - 2.část

15.09.2008 17:17 - 05. Zdravotně postižení lidé -trvalý odkaz

Stamicovo kvarteto zaštítilo sbírku SDMO - 2.část


   Diváci také přispěli sdružení okamžitými finančními dary v hotovosti na místě. Kolik bylo vybráno a na co se výtěžek této sbírky konkrétně použije, nevím.  Vím však zcela jistě, že tato finanční pomoc přišla opravdu ve chvíli nouze. Středisko pro práci s klienty v Klimentské ulici bylo totiž během srpna dvakrát vykradeno.

   Zajímalo mně, jak se Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně dostalo pod ochranná křídla Stamicova kvarteta. Paní Petra Zajíčková se sdružení mi řekla, že kontakt na SDMO si našla manažerka Stamicova kvarteta paní Tereza Kramplová.

   Velmi mě to překvapilo. Takzvaná vážná hudba totiž není a nikdy nebyla v české republice oblastí, která by sama oplývala horentními příjmy. Navíc s přípravou festivalu je jistě hodně práce.  Zaslouží tedy obdiv, že hudebníci sami vyhledávají jiné lidi, kteří mají přístup do společnosti omezen a mají i složitější život.  Za záštitu vytvořenou při finanční sbírce pro sdružení, které se zabývá lidmi s těžkým zdravotním postižením, patří velký Stamicovu kvartetu a jeho spolupracovníkům velký dík.

   Po koncertu čekalo posluchače ještě jedno překvapení. Vinotéka Terra Vina uspořádala v přilehlém salónku malou degustaci svých vín. A nejen to. I zde mohli lidé ze SDMO své sdružení představit a v několika větách objasnit, jaký je rozdíl mezi virovou obrnou a dětskou mozkovou obrnou.

Po koncertě představili pracovníci Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně posluchačům práci sdružení. Zprava Petra Zajíčková, vykujující Martina Kárová a sedící Petr Pašník.

   A na závěr jeden dojem, který mě provázel celý večer.  Své pracovní úkoly zde plnil i mladý muž,  pan Petr Pašník ze střediska pro práci s klienty. Pan Pašník má opravdu těžké pohybové postižení v důsledku dětské mozkové obrny, takže se musí spoléhat na invalidní vozík.  Lichtenštejnský palác opravdu není bezbariérový. Mám pocit, že při přístupu do sálu je tam více schodů než kdekoli jinde.  Pan Pašník seděl celý večer u informačního stolku SDMO a zúčastnil se i prezentace sdružení v přilehlém salónku. Všude byly schody, které dělaly potíže i mně, i když chodím jen o holi. Vozík nosil všude Petrův tatínek a Petr stoupal  do schodů i sestupoval z nich za vydatné pomoci své maminky.  Možná se mu nebude líbit, že to sem píšu, ale právě on byl pro mne hrdinou celého večera. A to i ve srovnání s vynikajícími hudebními výkony, které podali umělci.

   Je dobře, že má Petr Pašník chápavé rodiče, kteří mu umožní  přítomnost  na tak terénně náročné akci.  Někdo jiný tak vstřícné lidské okolí mít nemusí. Podle mě by mu takovou denní pomoc mělo zajistit právě Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně. Jakpak má toho sdružení  pomoci svým klientům, když v první řadě nedokáže poskytnout účelnou pomoc svému potřebnému zaměstnanci? O toto pojetí se dohaduji se současnou ředitelkou a předsedkyní sdružení dr. Štěpánkou Šprynarovou už více než patnáct  let. 

   Toho večera mi přišlo na mysl, že umělci ze Stamicova kvarteta pochopili lépe pomoc zdravotně postiženým než dlouholetá předsedkyně takového sdružení. Smysl pomoci nespočívá jen v projektech, ale hlavně v lidském porozumění.

Tomáš Němec 
55 let 
DMO, levostranná hemiparéra


Fotografie byly použity se souhlasem STAMIC CREATIVE, s. r. o.
Komentáře
Článek je bez komentářů