23. 8. 2008

Střípky léta 2008 - 2.část

23.08.2008 21:58 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2008 - 2.část


23.srpna 2008
Některé věci nechápu
Včera se v nedaleké trafice ptal pán, jestli někde poblíž není prodejna nožů. Že prý jeho dcera se jde po prázdninách učit řeznicí a že dostala úkol, přinést si do školy zcela konkrétní nůž české výroby, který však není nikde k sehnání. Pán neustále remcal, obracel se ke mně a stále cosi povídal. Říkal mi, že je vyučený prodavač, ale že nemůže sehnat práci. Podivil jsem se, protože jen u nás v Albertu stále hledají pokladní i prodavače a všude okolo prodávají vietnamští prodavači. Pán řekl, kde všude se různě ptal a pak řekl památnou větu, kterou slýchávám dost často: „Za ty peníze přece nebude nikdo dělat“. Řekl jsem mu, že pokud by stát nedával dlouho podporu v nezaměstanosti, možná by Češi dělali i za méně.

Večer jsem slyšel na stanici Český rozhlas 6 diskusi o tom, že občané ze států mimo Evropskou unii by měli dostat jakousi zelenou kartu, aby snáze mohli pobývat na českém území a sehnat práci. V pořadu vystoupil ipředseda Česko-vietnamské společnosti Marcel Winterkterý sdělil, že ve Vietnamu čeká například 109 kvalifikovaných svářečů, kteří jsou připraveni pracovat v českých firmách, jakmile se usnadní získání pracovního povolení.

Jak to, že je stále nedostatek pracovních sil a přitom Češi nechtějí pracovat za „tyhle peníze“? Mají jich dost? Hitem dnešní noci (22.srpna 2008) byl prodej jakéhosi nového mobilního telefonu Apple iPhone 3G. Začal se prodávat o půlnoci za cenu více než 10 tisíc korun. Následující fotografii jsem si vypůjčil z článku na serveru (klikni) idnes.

První zákazník byl dokonce až z Písku. V článku se píše:
     
„První zákazník, který na iPhone ve frontě čekal přes 8 hodin, se skrz jejich dav prodral pár desítek sekund po půlnoci. Vybral si 8GB variantu s balíčkem iPhone L. Se zálohou a aktivačním poplatkem Agátě Hanychové předal něco přes 10 000 korun.
"Byl jsem zkrátka nedočkavý a musel jsem ho mít co nejdřív. Měl jsem už dokonce objednanou první verzi iPhonu, ale když jsem se dozvěděl, že nová bude v prodeji u nás, počkal jsem si," řekl Zdeněk Macek z Písku serveru Mobil.cz bezprostředně po koupi.“
     

Chápu, že někdo takový telefon chce mít. Nechápu, že kvůli tomu musí čekat ve frontě 8 hodin a přijet z Písku do Prahy, aby si ho koupil mezi prvními o půlnoci. Řekl bych, že takoví lidé splňují dvě přísloví: „Roupama neví, co dělat“ a „Má se jako prase v žitě“. Já jim to nezávidím, ani to neodsuzuju. Jistě je každého věc, jak tráví svůj volný čas a za co utrácí své peníze. Přesto mám dojem, že Češi, kteří si jdou stoupnout o půlnoci do fronty na nejnovější mobil, vydělávají peníze snadno. Snad je lepší si takhle koupit mobil než peníze prohrát v herně nebo si za ně koupit drogy. Za dva roky už jistě bude i tento mobil zcela běžný a za čtvrtinovou cenu. Nechápu tu neschopnost neumět se ovládnout a podlehnout davovému šílenství. Je to něco podobného, co ukazoval film Český sen, jen s jinou skupinou lidí. Jsem zvědav, kdy Češi budou stát takovou frontu na nejnovější modely aut Ferrari nebo Jaguár. Ale to už možná nikdy. Do Čech přijdou pracovití Vietnamci a k těm se budou stěhovat peníze z českých kapes. Možná, že i otom budou Češi říkat, že „Za tyhle peníze by nedělali“. Otázkou je, zda v té chvíli už z nich nebudou bezdomovci.

Dnes jsem se stavil cestou z Olšanských hřbitovů, které byly naprosto prázdné v plném sousedním Paláci Flora. Také tam se prodával tento mobilní hit zvaný Apple iPhone 3G. Nějaký nedočkavý kupec strhnul z mobilu  obal a hodil ho do koše hned vedle prodejny O2. Vytáhl jsem z toho obalu kartónový obrázek displeje a přinesl si ho domů jako ukázkový suvenýr české ubohosti. Zde je:

Komentáře
Článek je bez komentářů

22. 8. 2008

21. srpen 2008 - 3.část

22.08.2008 15:31 - 02. Deník -trvalý odkaz

21. srpen 2008 - 3.část

   Vyšel jsem z muzea a za krásného letního počasí pomalu kráčel dolů po levé straně Václavského náměstí. Z nostalgie jsem si dal i banánovou zmrzlinu, která se kupodivu na stejném místě točí už od mých studentských let. Na Můstku stálo velké pódium. Zezadu jsem viděl tři diskutující muže v tmavých oblecích. Diskutovali o Pražském jaru roku 1968. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že jeden z nich je ten Robert Tamchyna, se kterým jsem si dopoledne vyměnil e-mail. Další muž, snad mladý historik, právě sděloval, že „Sášu tehdy instalovali, protože studoval v Moskvě“.  Evidentně měl ten hoch značný odstup od problematiky a bez osobního prožitku to pro něj bylo jen učebnicové téma. Uvědomil jsem si, že lidí s osobními prožitky na rok 1968 bude stále ubývat, tak jako ubylo pamětníků první i druhé světové války.

   Šel jsem po Příkopech směrem k Prašné bráně. Vždy po několika krocích jsem narazil na skupinky lidí hovořících rusky, či na samotné muže, hovořící rusky do mobilního telefonu. V roce 1968 se Rusové volně po Praze nepohybovali. Ani později až do roku 1989. Byli zavřeni ve vojenských rezervacích jakými byly třeba Milovice. Doba se změnila a ještě se bude měnit.  Došel jsem ulicí V Celnici až na stanici tramvají u Masarykova nádraží.  Prý ani ono už by tu časem nemělo stát.

   Jel jsem tramvají číslo pět přes Žižkov zpět k domovu a vystoupil na Floře. V prázdné prodejně PRACOVNÍ ODĚVY na Vinohradské třídě


jsem zahlédl mladou prodavačku jak nepřítomným pohledem kouká na ulici. Chodívám se tam jednou týdně zeptat, zda nepřivezli pracovní krátké kalhoty v mé velikosti. Již poněkolikáté mi slečna odpověděla, že nikoli. Zeptal jsem se i nyní a slečna opět odpověděla, že nepřivezli.  Tu se hoch, který se předtím na zákaznické straně upíral o pult, zeptal prodavačky, o co jde. Slečna mu řekla, jaké kalhoty sháním.  Stačí říct, řekl hoch. Já už tady slečně říkám několik týdnů, sdělil jsem. Slečna nereagovala. Hoch vyšel z obchodu. Pozdravil jsem a odcházel. Slečna řekla: počkejte, on se šel podívat do sklepa. Mezitím přišel jiný zákazník a na něco se ptal.  Hoch se vrátil a kupodivu přinesl dvoje nebo troje kalhoty. Vezmete si je?, otázal se. Ano, jedny. Hoch šel ke kase, ale nevěděl, kolik kalhoty stojí a asi začal hledat ceník. Řekl jsem, že počkám, až slečna domluví s vedlejším zákazníkem. Proč byste čekal, zeptal se. Protože nemůžete najít cenu, slečna tu prodává každý den, jistě to bude vědět, řekl jsem. Vy jste ňákej rozumbrada, opáčil, já vás obsluhuju. Aha, podivil jsem se, zatím to vypadalo, že jste tady nosič zboží. Došel jsem vám pro kalhoty a vám se to nelíbí?, divil se hoch. Chodím sem už několik týdnů, řekl jsem, přece pro ty kalhoty za tu dobu mohla dojít ta slečna. Asi neměla čas, sdělil mi hoch. Prodavačka už domluvila s druhým zákazníkem a znovu stála nepřítomně, jako by se jí to netýkalo. Vo co vám de?, zeptal se hoch. Přijdu, až tu nebudete, řekl jsem. Já jsem zákazník a nestojím o to, abyste mi říkal, že jsem rozumbrada. Já zas nemusím poslouchat, že jsem tady nosič, řekl hoch. Mezitím slečna sdělila, kolik stojí kalhoty, kšandy a dvě čepice, které chci koupit.  Hoch namarkoval, dal mi účtenku a vrátil drobné. Doufám, že až přijdu příště, budu mít štěstí a vy tu nebudete, sdělil jsem mu. Vo co vám de?, otázal se znovu. Abyste tu neměli bordel, odvětil jsem a opustil prodejnu.

   Myslím, že ti dva prodavači měli úplně jiné starosti než myslet na to, že před čtyřiceti lety okupovala vojska Varšavské smlouvy Československo. Ale já už mám dnes také jiné starosti. Ke svému životu potřebuji léky, ortopedické boty, bolí mě nohy a špatně vidím. V roce 1968 tomu tak nebylo.
Komentáře
Článek je bez komentářů

21. srpen 2008 - 2.část

22.08.2008 15:25 - 02. Deník -trvalý odkaz

21. srpen 2008 - 2.část


   Od rozhlasu je to k Národnímu muzeu už jen kousek. Byly už čtyři hodiny. Zahájení výstavy jsem propásl. Ale jak se ukázalo, bylo to jedno, protože bych se na ně stejně patrně nedostal. U vjezdu do nádvoří do muzea kordon policistů právě přehradil chodník. Okolo několik policejních aut. Z nádvoří muzea vyjela kolona černých limuzín s policejním doprovodem. Jedno z aut mělo slovenskou vlaječku. Jak jsem se dozvěděl večer ze zpráv, výstavu zahajovali český premiér Topolánek a slovenský premiér Fico. Na závěr vyšla z nádvoří malá jednotka prezidenské hradní stráže. Šla předpisově jako na Hradě při střídání stráží. Po rozchodu vojáci nastoupili do mikrobusu a odjeli. Po nich vycházeli z nádvoří další oficiální hosté jako  například generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík. Poté jsem pokračoval na Václavské náměstí pod muzeum. Stál tam sovětský tank s bílými pruhy do kříže – to bylo znamení okupačních vojsk. Na tanku seděli čeští hoši převlečeni do uniforem sovětských tankistů. Jeden z nich zaujatě poslouchal vyprávění starší paní. Ta mu sdělovala, jak to tehdy bylo. Rampa muzea zakrývala papundeklová zeď s dobovými nápisy jako „Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil“. Na rampě a pod rampou bylo několik dobových aut – modrá volha s bílým pruhem Veřejné bezpečnosti, vládní Tatra 603, městský autobus šedesátých let a podobně. Před muzeem na zábradlí kamenné rampy byly jmenovky lidí, patrně zabitých v pohnutých srpnových dnech roku 1968. Z hlavních dveří muzea vycházelo množství lidí, další vstupovali dovnitř. V nenápadném šedém obleku právě vycházel kardinál Vlk.

   Nemám rád davy, ale rozhodl jsem se, že se podívám dovnitř. Co když je to tam jen dnes. Na schodech do vstupní haly jsem potkal všude přítomného novináře na penzi Miroslava Síglaautora projektu o roce 1968 na webu Syndikátu novinářů ČR.  Není to nic moc, řekl mi, když jsme si v rychlosti stiskli ruku. Po prohlídce jsem si řekl, že sice z hlediska aktivního pamětníka není tato výstava věrnou ukázkou doby, ale pro mladé lidi je jistě velmi cenným zdrojem informací o historicky blízké minulosti.

   Pod stropem vstupní haly byla umístěna velká kostka, na které se ze dvou stran promítaly dokumenty z 21.srpna 1968. Náhle jsem uviděl Milenu. Sledovala obrazovku. Uviděla mne také. Milena byla sousedka z chaty za mého dětství. Naši rodiče byli takoví přátelé, že si byli navzájem za svědky na svatbě. Milena se narodila, když mi bylo šest. Vyrůstali jsme spolu na jedné louce, ale přátelé se z nás nestali. Věkový rozdíl mezi námi byl tehdy velký. Dnes už je minimální. Milena je dnes rozvedená a má tři dospělé děti. Pojedeš na chatu?, zeptala se. Pojedu, odpověděl jsem. Kdy? Až mi bude líp. Bolí mne nohy. Tak se stav, opakovala Milena dvakrát. Málokdy tam býváš, odpověděl jsem, vždycky jsem u vašich zastihl jen některé z tvých dětí. Taky tam bývám, řekla bez zájmu. Nemáme si co říct. Vůči jejím rodičům se cítím trochu provinile. Můj otec se s nimi nebavil více než dvacet let. Po rozvodu mých rodičů se totiž k jeho nelibosti dále přátelili s mou matkou. Milena bohužel nemá v sobě nic z vlídnosti svých rodičů.

   Prošel jsem výstavu a s nostalgií navštívil velký muzejní záchod. V Národním muzeu jsem trávil svůj volný čas v době gymnaziálcích studií. Chodil jsem tam na brigády do zoologického oddělení a staral se o velké akvárium v přízemí. Bylo to od pozimka šedesátého osmého roku. Rovnal jsem doktoru Jiřímu Čihařovi kartotéku a zaučoval se v drobných preparátorských praktikách v zoologickém depozitáři.  Dnes jsem starší než byl dr. Čihař tehdy.

klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

21. srpen 2008 - 1.část

22.08.2008 15:17 - 02. Deník -trvalý odkaz

21. srpen 2008 - 1.část


   Ráno povídali na stanici Regina, že o půl čtvrté odpoledne bude na rampě Národního muzea vernisáž výstavy o 21.srpnu 1968.  Na stanici Praha celé dopoledne povídal Robert Tamchyna s pamětníky na tentýž den. Poslal jsem mu esemesku, kde jsem svou vzpomínkukterou jsem napsal už před čtyřmi lety, zkoncentroval do sto padesáti písmen. Protože Robert ocitoval mou esemesku ve vysílání, poslal jsem mu e-mailem i odkaz na celý článek, za což on vzápětí poděkoval.  Pak mě ty vzpomínky začaly rozčilovat a tak jsem si k domácímu úklidu pustil biblické Matoušovo evangelium. 

Během dopoledne mi přítel Jaroslav poslal zajímavou informaci, kterou nazval „Americké pohledy na Pražské jaro“.  Byly to jeho zápisky z přednášky amerického historika, kterou předešlého dne navštívil. Velmi zajímavé. Otázal jsem se ho, zda bych tyto zápisky mohl zveřejnit v Tomově deníku, ale odpověděl záporně s tím, že by to nestálo za to.

   V poledne jsem si koupil v protější jídelně lehký nizkokalorický oběd – marinovaného lososa s nakrájenou syrovou zeleninou. Ze schránky jsem vytáhl dopis. Bylo v něm oznámení o blížící se promoci syna mého bratrance.


Tomu hochovi jsem byl kdysi na křtinách a jinak jsem ho viděl snad dvakrát.  Vzájemné kontakty v mém příbuzenstvu nejsou příliš vřelé. Naposled jsem bratrancovu rodinu viděl, když mu bylo padesát a to už je šest let. Nu což, půjdu se v září podívat do Karolina, už jsem tam dlouho nebyl.

   Po obědě jsem si namazal holeně hnědou ichtyolovou mastí, kterou už řadu týdnů bezúspěšně léčím zánět. Polochromými prsty svých rukou jsem si nohy ovázal jednorázovým elastickým obinadlem Peha Crepp a přes ně přetáhl elastické punčochy Maxis proti otokům.  To mi trvá vždycky velmi dlouho a tak bylo ke třetí hodině, když jsem se vydal pěšky po Vinohradské třídě směrem k muzeu. Bylo krásné počasí a tak jsem nespěchal. Před budovou (dřívějšího) Československého rozhlasu jsem narazil na hlouček lidí.  Uprostřed něj stál sovětský vojín a rozdával jakési červené kartičky. Byla to pozvánka na uměleckou akci před budovou rozhlasu.


Prostředí bylo stylové. Bylo vidět zdemolovanou vstupní halu Českého rozhlasu. Nikoli po útoku sovětských vojsk, ale vlivem probíhající rekonstrukce hlavní budovy.

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

19. 8. 2008

Střípky léta 2008 - 1.část

19.08.2008 10:44 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2008 - 1.část


Drazí lidé, 

mám radost. Konečně bych řekl, že mám opravený počítač. Včera se ozval servisní technik hned po dovolené a hned přišel. Dokonce si zkolabovaný počítač ani neodnesl, jak jsem očekával. Asi hodinu s ním laboroval a náhle počítač začal pracovat podle mých představ. To jest že opět ukazuje písmenka, která vidím a reaguje na myš a klávesnici. Předtím když jsem mu dal pokyn myší nebo klávesnicí, harddisk začal hlasitě chroupat a po dobu jeho chroupání, které se pohybovalo od několika vteřin do několika desítek vteřin, počítač nereagoval. A to celou tu dobu nebylo jisté, zda se neobjeví hláška "program neodpovídá a je třeba ho ukončit". Však to znáte. Už jsem byl za ty dva měsíce z toho úplně hotovej. 

Na dnešek odpoledne jsem pozván ke známým na rozlučkový mejdan se starým bytem. Oni teď bydlí v krásném starém bytě nedaleko pražského divadla Na Zábradlí a v těsné blízkosti divadla Ta Fantastika. Nyní už je tam majitel nechce (nasadil nájem odpovídající lokalitě) a tak se budou stěhovat do bytu po její mamince jen dvě ulice ode mne. Má to pro ně tu nevýhodu, že "nový" byt je podstatně menší. Oni mají dvouletého synka a před koncem letošního roku se jim narodí další děťátko. Její maminka se natrvalo odstěhovala na chatu za Prahu, jinak by to nedokázali vyřešit. Holt on jako hudebník Symfonického orchestru Českého rozhlasu nemá ani při dalších kšeftech tak vysoký příjem, aby si mohli koupit byt. Aspoň mají to, co já nemám a to je rozvětvené příbuzenstvo, kde si všichni navzájem ve chvílích nouze vypomáhají. Já mám sice v Praze taky asi 30 příbuzných, ale vzájemné kontakty jsou v rovině lhostejnosti. A to jak ze strany matčiny tak i z otcovy. 

Nikdo nevíme, jak v tom novodobém socialistickém kapitalismu na stará kolena dopadneme. 

Ježíš, už zase bude deset! Mějte se!
Komentáře
Článek je bez komentářů