■ ■
Ahoj Jarko,
jsem rád, že jste na Vinohrady přišli. Svým způsobem jste realizovali jednu mou dávnou touhu. Aby se lidi poznávali a nebyli tolik separovaní. Přišli jste někam, kde jste kromě mně nikoho neznali a dokázali jste se bavit. Máte výhodu, že chodíte s Rudou spolu a když to nevyjde, můžete se bavit spolu. Já mám hodně známých nebo takových uzavřených společností, kteří se navzájem neznají a kam jsem takhle chodil a občas i chodím.
Spolužáky z gymplu, spolužáky z vejšky, Stranu mírného pokroku a spol. (tím myslím taky vernisáže), spolupracovníky z bývalých zaměstnání.
Lidi, kteří mají dětskou mozkovou obrnu jako já.
Několik starých lidí ve věku svých rodičů a také různé své příbuzné, které znám od dětství, protože to byli přátelé mých rodičů a sousedé z chaty. Po rozvodu svých rodičů jsem je třicet let neviděl kvůli intrikám, které dělal můj otec po rozvodu s mou matkou. Po smrti své matky jsem zjistil, že v průběhu života otec většinu svých vrstevníků - přátel nějak podrazil a poškodil je. Dnes občas tyhle lidi navštěvuji, pokud jsou ještě naživu.
Otec už druhý rok v nemocnici. Čeká tam, až umře. Kontakt s ním je složitý, jak jsem zjistil, už před pěti lety mě vydědil. Loni ho určití lidé, kteří s ním dnes manipulují patrně přiměli, aby vydědění zrušil, ale jen proto, aby s tím co zatím má, případně co po něm zbyde, mohli disponovat sami. Nejsou to žádní příbuzní. Jsou to naprosto cizí lidé, kteří mu dříve pomáhali dělat všelijaké intriky, jak říká tátova sestra (92 let) - kteří mu sloužili. Nyní manipulují s mým otcem oni, tak jako v minulosti manipuloval on s nimi.
Je to všechno složité, je toho na mě moc, Jarko. Dnes už mě zatěžuje navštěvovat pravidelně uzavřené skupiny lidí, se kterými si většinou nemám co říct. Jednou takovou skupinou jsou lidé okolo Kobry.
Doba je čím dál tím složitější a mých zdravotních potíží přibývá. Mohu dělat jen to, co stačím a co je pro mne nejdůležitější. Na vernisáž ve středu patrně nepřijdu, už to nezvládnu. Dopoledne jsem domluven se ševcem, který opravuje moje boty, že mu několik párů přinesu. Vyžaduje to určitou dobu na diskuzi nad každým párem bot. Každé potřebují opravit trochu jinak a znovu "srovnat", protože moje šmajdavé nohy je rozvolnily. Odpoledne jdu na rehabilitaci. Po ní mám teoreticky už od tří hodin volno, ale ze zkušenosti vím, že bývám tak unaven, že po ní už nic nezvládnu. Je první středa v měsíci, mohl bych také jít od 19 hodin na setkání se spolužáky s gymplu. Pravděpodobně ani tam nepůjdu. Nemám si s těmi spolužáky celkem co říct, vždycky tam sedím a poslouchám, jak vyprávějí o svých rodinách. Já nemám co vyprávět a jejich život je mi dnes už velmi vzdálený. Občas tam jdu, spíš abych se připomněl. Už jsem tam nebyl od prosince. Koncem května budeme mít třídní sraz po 35 letech od maturity. Tak tam půjdu až na ten sraz.
Hezky si užijte 1.máj v Benešově, Jarko. Pokud tam bude s vámi Standa, tak ho snad ode mne ani nepozdravuj. Občas se potkáme na ulici tady v okolí VZP. Mnohokrát jsem ho zval, ať se na mě přijde podívat. Má to kousek. Nikdy nepřišel. Ani na té ulici už si nemáme co říct. Chápu, že to taky nemá jednoduché. Celý život byl citově závislý na rodičích. Teď, když jsou staří, poznává, že by jim měl cosi splatit. Ale sám na dva nestačí. A na tom, aby si vytvořil svoje vlastní zázemí, na to celý život kašlal. Hospody nejsou všechno.
Zdraví
Tomáš
■ ■
Nevím, zda by to onen kurátor výtvarných výstav z úvodu mého článku pochopil. Možná, že to pochodí ti z vás, milí čtenáři Tomova deníku, kteří mají mnohaleté zdravotní potíže. Pro ty z vás, kteří jste zcela zdrávi a zvláště když jste přitom mladí, to byla jakási bolestínská zpověď. Ale takové to je, když je člověk invalidním důchodcem. A mnohdy ještě horší.
