21. 8. 2007

21.srpen 2007

21.08.2007 07:34 - 06. Politika -trvalý odkaz

21.srpen 2007


      Dnes je 21. srpen. Před 39 lety přišla do Československa sovětská okupační vojska. 
video se zvukem - pro spuštění klikněte na trojúhelník uprostřed obrázku
 Ani bych si na to možná nevzpomněl, kdybych včera v pořadu Události, komentáře neviděl krátkou úvahu na toto téma. Vyprávěla o tom, že historici teď po letech zveřejnili nové podrobnosti (video), které autenticky zachycují tehdejší  postoj komunistické strany k okupaci. Tak zvaný vysočanský sjezd Komunistické strany Československa vydal tehdy dvě gramofonové desky, na kterých režisér Supraphonu Jiří Šrámek čte prohlášení tohoto sjezdu v češtině a v ruštině. Tyto gramofonové desky byly nalezeny v archivu Ministerstva vnitra.  Vojenský historik Jan Stehlík (video) řekl, že invazi připravily i dvě cvičení spřátelených vojsk na československém území či v jeho blízkosti. Historik Stehlík řekl, že obrana proti vpádu vojsk by neměla šanci na úspěch. Československá armáda totiž bránila hlavně západní hranici a obrana proti východní hranici nebyla vlastně žádná.

   Své osobní vzpomínky na ten den jsem popsal v článku 21.srpen 1968.

   Jenže dnes žijeme již téměř čtyřicet let po tomto datu. Já jsem se narodil pouhé 4 roky po komunistickém převratu v roce 1948 a pouhých 7 let po skončení 2.světové války. Od počátku první světové války (1914) uplynulo v roce mého narození 38 let, to je skoro stejná doba, jaká nás dnes dělí od srpna 1968. všechny tyto události, které se odehrály před mým narozením, byly pro mne nesmírně vzdálené. Přesto jsem se celé dětství učil o tom, jak obě války byly špatné a jak byla špatná i Československá republika mezi těmito válkami. Z knihy Ericha Marii Remarque Na západní frontě klid a z dalších jeho děl jsem pochopil, že válka je špatná v každé době. Proč byla špatná první republika jsem moc nepochopil, ale vzal jsem to jako fakt, když jsem se o tom učil ve škole. Dnes se děti učí, že doba, ve které jsem já prožil 37 let ze svého pětapadesátiletého života, byla špatná.

   Otázkou je, zdali mladé lidi zajímá to, v čem my starší se neustále babráme. Doba je dnes zcela jiná. Neexistuje Československo, neexistuje Sovětský svaz, neexistuje Německá demokratická republika, neexistuje Varšavská smlouva ani Rada vzájemné hospodářské pomoci. Ochrana hranic se přesunula ze západu na východ – ačkoli čert ví, kam se přesunula, protože Slovensko není žádný náš nepřítel a co je za ním ležící Ukrajina, toť otázka. Nikdy se v minulosti nepohybovalo volně na českém území tolik občanů bývalého Sovětského svazu jako dnes.  Usidlují se tu natrvalo nejen dočasně, jak se říkalo v roce 1968. Kupují si tady nemovitosti, ale také legálně i nelegálně berou práci občanům České republiky. Zatímco po roce 1968 musel vykonávat kopáčské práce třeba profesor historie vyhozený z univerzity, dnes tyto práce dělají občané bývalého Sovětského svazu, mnohdy též s vysokoškolským vzděláním, protože u nich doma socialismus už nefunguje a kapitalismus ještě nezačal. Naproti tomu je v Česku řada oblastí – ústecko, ostravsko, kde Čech nezavadí o práci. Domácímu kapitalismu se nedaří a tak zde Korejci staví automobilové továrny, aby sem přivedly další a další zahraniční zaměstnance. Obří firma, jakou je  energetický gigant ČEZ, vycucne z domácího obyvatelstva peníze. Tyto peníze firma nevrátí do domácí ekonomiky, ale pouze rozšíří svou moc nákupem podobné firmy v zahraničí.

   To jsou skutečnosti, které vidí dnešní mladí lidé. Aspoň ti chytřejší, kteří si neničí život drogami a alkoholem. Lidem, kteří se narodili v roce 1968 bude za rok čtyřicet. Už nejsou ani mladí, ale nejsou ani staří, jsou to lidé v plném produktivním věku, ovšem odchovaní normalizačním československým státem. Ti postupně plně převezmou řízení novodobého českého kapitalistického státu. Lidé, kteří se narodili v roce 1990 budou příští rok plnoletí. Pak budou potřebovat jedno desetiletí ke sbírání životních zkušeností a teprve potom se budou moci začít prát s onou normalizační generací, která se určitě nebude chtít pustit vesla. Rozhodně však problémy socialismu budou pro ně tak vzdálené, jako pro nás, kteří jsme za socialismu vyrůstali, byla vzdálená doba Rakousko-Uherska.  Dobu Rakousko-Uherska nám dnes připomínají už jen Osudy dobrého vojáka Švejka. Co bude pro další generace symbolem československé normalizace, to je po mne otázka.

   Historie by se neměla zatajovat už prostě proto, že byla. Generace, které ji neprožili si z ní však nemohou vzít stejné poučení jako pamětníci. Žijí totiž v jiných reáliích, mají jiné problémy.

   Nemusíme stále oslavovat Velkou říjnovou socialistickou revoluci, když Sovětský svaz, který byl důsledkem jejího vzniku, už neexistuje. Nemusíme psát na cyklostylové blány, když píšeme na počítači. Nemusíme však ani začínat válku jenom proto, abychom se přesvědčili, jak je strašná a zda ji přežijeme. Na to už historie mnohokrát odpověděla.
Komentáře
[1]21.08.07 21:34:27Tenisák
Si použil stejné video jak já ( smích)
[2]22.08.07 06:39:36mluvka Tomáš
Odkaz jsem převzal od Tebe, Tenisáku. Hodil se mi do již napsaného článku. Také jsem to hned včera napsal pod patřičný článek na tvé stránce.

20. 8. 2007

Střípky léta 2007 - 15.část

20.08.2007 08:35 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 15.část


   Napsal jsem Petrovi, že ani fretka ani nový DVD rekordér jeho vnitřní problémy nevyřeší, že by si měl nechat předepsat antidepresiva, pokud by přestal chlastat.

   Odpověděl:
     
Obojí stojí nehorázné peníze, avšak obojí má do jisté míry a do určité doby účinek, co už nemám kámoše do hospody jsem nenapsal ani řádku úvahy či báseň, jsem bez fantazie, půlka mozku strádá, druhá si zoufá, rozhodně aspoň od té doby nemám maléry na těle, teď mě jen fretka pokouše...
     

   Dnes je složitá doba. Problémy se řeší těžko a hlavně pomalu. Pokud je člověk neřeší stále, snadno se v nich utopí. Okolí moc nezajímá, který jednotlivec se utopí, každý je rád, když do toho nespadne sám. Delší dobu se snažím Petrovi vnuknout myšlenku, že by měl o sobě víc přemýšlet, že by si možná měl najít psychologa. Odmítá to. Všechno chce teď hned. Vadí mu, když se mu rozbije video, že to je nekvalitní práce. Zároveň mu vadí, když si náhodou v jeho práci stěžuje na jeho nekvalitní práci.

   Zatím si Petr udělal psychologa ze mně. Občas se sejdeme a on mi vyklopí své problémy. Jak to, že musí do práce, když se mu do práce nechce? Jak to, že mu úřednice na poště nevyšla vstříc? Jak to, že se mu rozbilo video, když se chtěl dívat na film? Jak to, že po něm zase někdo chce nějakou práci? Jak to, že svět není takový, jakým by ho chtěl mít?

  Jenže to jsou otázky, na které já mu nemohu odpovědět, na které on si musí odpovědět sám.  Když jsem o něm mluvil se svým psychologem, ten řekl: pomoc by potřeboval. Je nekomunikativní, myšlenky jen vydává, ale nepřijímá.  Petr už byl před třemi lety u psychiatra a zároveň psychologa. Poslala ho tam obvodní lékařka, za níž byl s jakýmisi potížemi. Psychiatr mu předepsal léky a řekl mu, že musí přestat pít.  Petr bral léky jen krátkou dobu. Jejich účinky mu vadily v práci.  Pít nepřestal. Při braní léku se rozhodoval způsobem: mám si dnes dát alkohol nebo lék? K psychiatrovi přestal chodit. Vadilo mu, že musí čekat v čekárně, že jsou tam jiní lidé. Považoval to za ztrátu času.

   Jenže já nejsem psycholog. Neunesu tíhu Petrových neřešených problémů. Proto jsem s ním nestrávil nedělní odpoledne, kde by mi říkal to, co mi už říkal mnohokrát před tím. Nemohu mu pomoci s tím, že svět není podle jeho představ.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Střípky léta 2007 - 14.část

20.08.2007 08:33 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 14.část


   Petr svého dědu dost připomíná a to ho štve nejvíc. Připomíná ho nejen podobou, ale i držením těla a občas i chováním.  Když jsem se ho zeptal, proč občas na hřbitov nejde, Petr odpověděl: dědek měl pohřeb do hrobu za třicet tisíc, tak co by ještě chtěl.  I pomník prý vnuk zakázal na hrobě postavit.  Petr se neustále zmítá v depresích, proti kterým bojuje alkoholem.  Občas mi posílá esemesky, které jsou výrazem jeho pocitů převalujících se v jeho mysli:
     
To je zase situace, nechodí mi video VHS, bylo mu 13 měsíců, je tedy ještě v záruce, musím ho někdy odvézt do Kolbenovy, koupím si za týden DVD s nahráváním, ať jsem duševně vyrovnanej, snad se Vám daří lépe, pěkný den.
     
     
Přeji pěkný den, spal jsem u rodičů, dal jsem jim výplatu, JAMESONA, orchidej a svíčkovou neb posekali zahradu na chatě za mně,  teď pobíhám po Praze, sháním DVD rekordér co maj naši, už mě to experimentování štve neb je to nekvalitní nebo jsem smolař, vy užívejte rámusu nad sebou a vůni asfaltu v druhé části ulice, fretka se rozhodla, že raději obé prospí, ta má život, včera jsem jí koupil dávkovač vody, po upití ji do misky doteče ze zásobníku, takže můžu na tři dny třeba nebýt doma, už se z toho naučila sosat, takže se mějte, stanice Zličín se blíží.
     

   Před třemi měsíci si Petr koupil fretku. Patrně si myslel, že ho fretka zbaví vnitřní prázdnoty ze vztahů a citové závislosti na rodičích. Snažil jsem se mu už loni vysvětlit, že při jeho povaze bude chudák on i fretka. Fretka se bude chovat jinak než by chtěl on a jeho to bude štvát. Snažil jsem se mu vysvětlit, že fretka může dosti páchnout. Nic nepomohlo. Na konec mu fretku letos koupili jeho rodiče, protože mu chtěli udělat radost. Nyní po třech měsících ho fretka neposlouchá, kouše a smrdí. Petr zatím nemluví o tom, že by se jí chtěl zbavit, ale myslím, že i k tomu časem dojde. Petr má totiž pocit, že se kvůli fretce musí nějak omezovat – například nemůže jet na několik dní na chatu. Fretka je anebo bude v blízké době chudák, ale to je Petrovi celkem jedno.

klikni - 15.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

19. 8. 2007

Střípky léta 2007 - 13.část

19.08.2007 10:34 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 13.část


   Sestřenice, která je hlavní postavou onoho článku, později zrušila pevnou linku. Údajně z toho důvodu, že na ni stejně nikdo nevolal. Dozvěděl jsem se to tak, že jsem se jí snažil zavolat, když zemřela jedna má učitelka ze základní školy. Byla to její spolužačka z vysoké.  Když jsem se sestřenici nedovolal, zjistil jsem na informacích, že číslo bylo zrušeno. Zavolal jsem své 92 leté tetě, její matce, která bydlí ve stejném domku.  Ta jí to vyřídila, ale sestřenice se mi stejně neozvala. Proč by to dělala? Telefon je drahý. Zvláště, kdyby musela volat z mobilu na pevnou linku. Od tety jsem se také dozvěděl, že sestřenice občas navštěvovala mého otce v nemocnici. Otec zavolal tetu, řekl, že jeho přítelkyně, o které jsem psal výše a která za ním chodí do nemocnice, šla na operaci a že on něco potřebuje. Otec řekl tetě, ať vyřídí sestřenici, co on potřebuje. Tehdy měla ještě sestřenice pevnou linku a tak mu teta řekla, ať zavolá sestřenici sám. Sestřenice pak za ním údajně několikrát byla. Jenže má také zdravotní potíže a tak tam odmítla chodit tak často, jak můj otec chtěl. Všechno vím jen z doslechu. V televizním seriálu si takové věci říkají lidi přímo anebo přes postavy, se kterými se často stýkají.


neděle 19.srpna

   Odmítl jsem strávit odpoledne se svým sousedem,  kterému zde říkám Petr. Podstatu našich rozhovorů jsem už popsal v článku KýbleNeměl jsem sílu poslouchat jeho problémy, které jsou sice pro něj zásadní, ale pro mne žabomyší. Minulý týden jsme seděli v bytě po jeho dědečkovi a on mi vyprávěl, jak zase nemohl vydržet na místě a tak nasedl na vlak a jel se podívat do Tachova  na hrob svých  předků po matce. Zeptal jsem se ho, zda se někdy zajde podívat také na blízké Olšanské hřbitovy na hrob svého dědečka, po němž má byt a chatu. Řekl, že nikdy, protože děda mu zkazil dětství. Místo, aby s ním chodil na kolotoč, mluvil na něj francouzsky.

   Petrův děda byl známý žižkovský lékař už za první republiky. Já jsem ho poznal až na sklonku jeho profesní kariéry, když se naposled oženil a přistěhoval se se svou ženou k nám do domu. Tehdy už byl v penzi a jezdil vypomáhat do Mariánských lázní jako lázeňský lékař. Více ho pamatuji z poslední doby (ta už je také deset let vzdálená), kdy se zabýval léčitelstvím.  Chodil se radit s mou matkou, která mu překládala některé jeho texty do němčiny.  Řekl bych, že po smrti své poslední manželky, o kterou se velmi hezky staral až do konce, se poněkud pomátl. Ve svých devadesáti letech nastěhoval si do bytu malou, asi  pětatřicetiletou ženštinu snědé pleti. Ta měla údajně na Slovensku v dětském domově dvě děti. Pan doktor v té době zavrhl všechny své příbuzné a věnoval se jen této osobě. Jeho vnuk Petr, který s ním po smrti jeho poslední manželky bydlel, se musel vrátit na čas ke svým rodičům. Fyzicky byl tehdy pan doktor vcelku soběstačný, sešel teprve asi dva měsíce před svou smrtí ve svých 94 letech.  Ženština v tom bytě byla až do jeho smrti a to i v době, když už na poslední dva týdny museli příbuzní převést pana doktora do ošetřování jinam. Ta patrně z bytu odnesla vše, co mohla prodat a navíc byt velmi zdevastovala. Tohle vše nemůže Petr zapomenout ani pět let po dědově smrti.

klikni - 14.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Střípky léta 2007 - 12.část

19.08.2007 10:29 - 02. Deník -trvalý odkaz

Střípky léta 2007 - 12.část


   Moderní český film bohužel vztahy většinou nepopisuje, popisuje jen prosazování vlastního já.  Nedávno jsem se o tom přesvědčil shlédnutím filmu Duše jako kaviárkterý jsem si koupil ve výprodeji v Levných knihách


za necelých 70 Kč. Koupil jsem si ho jen proto, že tam hrajou dva moji oblíbení herci za seriálu "Velmi křehké vztahy" Saša Rašilov a Alice Bendová (ještě s dívčím jménem Veselá). Bohužel ani dobří herci neudělají dobrý film ze špatného scénáře. Na DVD je kromě filmu samotného ještě „film o filmu“ a z něj vyplývá, že jediný, kdo byl filmem nadšen byl jeho režisér Milan Cieslar. Film má oproti seriálu tu nevýhodu, že musí být hodně zkratkovitý a tak scénář i střih jsou velmi důležité. K ničemu se nelze vrátit v dalším dílu.

   Život se podobá spíše seriálu než filmu. Každý z nás jsme hlavní postavou svého seriálu. Další lidé v něm mají různé role. Někteří jsou také hlavními postavami a vyskytují se v něm průběžně. Jiní se v něm mihnou a přesto na náš osud mají velký vliv. Další se v něm určitou dobu vyskytují a pak zmizí, někdy i na několik desítek let, aby se opět objevili ve chvíli, kdy už s nimi děj našeho života nepočítá.  Můj psycholog říká – po pětatřiceti letech praxe v oboru nepovažuji nic za nemožné.

   Na seriálu Velmi křehké vztahy se mi líbí to, jak se scénáristky vypořádávají s naplněním obsahu. Tím, že děj v nekonečném seriálu postupuje pomalu nebo vůbec, mohou se scénáristky  soustředit na vztahy. Díky nekonečnosti se většina postav proměnila z původně kladných na záporné. Hynek Skála, rozhodný klaďas z první řady seriálu se stal ve třetí řadě nerozhodným podpantofelníkem se kterým chovají vztahy k několika ženám najednou.  Chytrý nadějný a spravedlivý mladý právník Petr Černý se pomalu mění v despotického usurpátora, kterému jde jen o peníze. Televize Prima připravila na svých stránkách pavouka vztahů postav seriálu.

   Takový pavouk vztahů je právě to, co odlišuje například můj život od seriálu.  Zdá se mi, že převažuje to, co si televizní seriál nemůže dovolit. Přerušení komunikace nejen mezi lidmi, kteří spolu nemají dobrý vztah, ale přerušení komunikace jako takové vůbec.  V seriálu Velmi křehké vztahy přicházejí členové  hlavní rodiny domů, potkávají se v obrovské hale, která je zároveň i kuchyní a povídají si, ať už přátelsky či nepřátelsky. V reálném životě stojí často komunikace na onom obvyklém „zavoláme si“.  Před časem jsem o tom napsal v článku Hezká zdvořilostní fráze.

 klikni - 13.část
Komentáře
Článek je bez komentářů