23. 7. 2006

Orientace v mých stránkách - 2.část

23.07.2006 05:35 - 01. čtěte nejdříve - Orientace na stránkách Tomova deníku -trvalý odkaz

Orientace v mých stránkách - 2.část

klikni - 1.část

dodatek 16.června 2006:
   V nedávné době, bohužel, vyměnili programátoři funkci "Archiv" za listování staršími nebo novějšími články (v mém případě vždy po 20). Články se zobrazují celé a pro čtenáře je to méně přehledné - neukazují se pouze nadpisy). Doufám, že vás to neodradí od postupného čtení všech mých článků. Bohužel tato funkce funguje buď špatně nebo nelogicky a tak je potřeba listovat články tak, že v archivním kalendáři pod doporučeným čtením kliknete na určitý měsíc - nad tím se zobrazí kalendář tohoto měsíce s modře vyznačenými dny, kdy jsem napsal nějaký článek. Po kliknutí na tento den se zobrazí články, které jsem ten konkrétní den napsal. Je to dost krkolomné, ale neznám jiný způsob, jak by se spolehlivě v současné chvíli daly všechny články vyhledat jen podle nadpisu.

dodatek 10.září 2006:
POZOR! Štítek "011. Obsah Tomova deníku" , ani odkaz v tomto dodatku nejsou funkční !
   Funkce "Archiv" mi opravdu chybí. I já sám jsem těžko vyhledával některé své příspěvky. Věděl jsem, že existují a dlouho je hledal. Proto jsem zařadil kategorii Obsah Tomova deníku

   Nebude-li vám něco jasné, až se na obsah dostanete, vyhledej te tam kategorii "Obsah Tomova deníku - vysvětlivky".
Komentáře
Článek je bez komentářů

17. 7. 2006

Blog versus klasická média - 2.část

17.07.2006 07:17 - 10. Technické poznámky -trvalý odkaz

Blog versus klasická média - 2.část


   Ivo Lukačovič píše:
     
   Internet, rádio a televize jsou a budou pro většinu lidí primárním zdrojem zpravodajských Informací. Když se nějaká významná událost stane ve 4 hodiny ráno (tedy po uzávěrce), doslechnete se o ní v ranních zprávách, ihned o ní víte na Internetu, či v televizi. V novinách se o ní dočtete až druhý den, tedy více než 24 hodin po dané události. Technologie novin prostě není určena k tomu, aby noviny zůstaly primárním zdrojem zpravodajských Informací. Pokud si však noviny uvědomí svojí roli jako analytické (seriózní tituly), či zábavní (bulvární tituly) médium, není důvod aby přišli o své čtenáře.
     

   V pořadu z cyklu „Lidé a média“ se uvažuje o blozích pouze jako o formě  žurnalistiky, vůbec se neuvažuje možnost publikace literatury, ať už beletrie nebo literatury odborné. Předkládá se také hotová teze, že kdo publikuje na internetu, je většinou grafoman a exhibicionista. Tato představa mi připadá naprosto scestná. Je pravdou, že například na portálu Lidé.cz existuje většina blogů, jejichž tvůrci jsou lidé mezi 12 a 18 lety. Ti využívají blog jako jakýsi sešit na výstřižky. Stahují si tam fotografie oblíbených zpěváků či sportovců, píšou si oblíbené citáty a podobně. Na jejich blogách nebývá původního vlastně nic.  Musím konstatovat, že už já jsem dělal před čtyřiceti lety totéž.  Výstřižky z novin a časopisů jsem si lepil do velkého školního sešitu. Jenže ten sešit viděli pouze ti, kterým jsem ho fyzicky ukázal. Blog patnáctileté dívky nebo hocha může vidět každý, kdo zná jeho internetovou adresu nebo kdo se k němu náhodně prosurfuje. Toto je typický blog mladého člověka na portálu Lidé.cz. Řekl bych, že tento hoch je na svůj věk podle obsahu blogu daleko inteligentnější než jiní tvůrci blogů jeho věku. Ke každému blogu přináleží osobní stránka autora, na které se můžeme dozvědět základní údaje o autorovi, pokud nám je chce sdělit.

   Já se proto dívám na internet jen jako na druh záznamové technologie, avšak po stránce obsahové ho považuji za rovnocenný jakékoli tištěné verzi. Jediným problémem zůstává jeho prozatímní šíře a bezbřehost, ale to, myslím, se v horizontu několika let vyřeší také.  Blog jako takový považuji spíše za způsob komunikace než jako konkurenci žurnalistiky. Žurnalistika nebývá anonymní jako většina autorství na blogách.
Komentáře
[1]20.07.06 16:17:02Lebeda
Zdravím Tome. Se zájmem jsem si přečetl. Mně je to vcelku jedno, co to ten blog je. Je to pro mne prostě paměť, prostředek komunikace s okolím a díky jemu jsem se seznámil s několika báječnými lidmi, na př. jedním klukem z Kolínské ulice..
[2]21.07.06 07:38:59mluvka Tomáš
Díky, Lebedo! Přátelské slovo vždycky potěší!!!

Blog versus klasická média - 1.část

17.07.2006 00:28 - 10. Technické poznámky -trvalý odkaz

Blog versus klasická média - 1.část


Podívejte se na pořad ČT24 „Média a svět“, ze dne 16.7.2006, jehož obsahem je diskuse o blogu, o tom, zda je součástí žurnalistiky či nikoli.




Internetový blog - to je velmi pozoruhodný úkaz na mediální scéně. Máme se na blogy dívat jako na možná zábavnou, ale informačně bezcennou exhibici grafomanů, nebo může jít o nový žurnalistický formát, jehož vliv bude vedle klasických médií nadále sílit?

   Z pořadu je vidět, že když je něco nového, existuje k tomu vždy rozpačitý přístup. Mně se nezdá, že by internetové blogy byly nový žurnalistický formát. Petr Skočdopole, který zmíněný pořad připravil, zaměňuje žurnalistickou formu s technologickou možností a způsobem vydávání. Už dnes existuje možnost vydávat klasická periodika, ať už jde o noviny nebo časopisy, na internetu. Většina redakcí to zatím dělá tak, že internetová a tištěná forma jejich novin není zcela totožná.  Je to však proto, že nechtějí snížit prodejnost tištěné verze, když internetová verze je zatím zdarma.

   Ivo Lukačovič, majitel portálu Seznam.cz a blogového portálu Lidé.cz, píše v článku „Noviny versus Internet: rozdíl je v DPI“:

     
Noviny jsou levný, lehký a přenosný předmět, který se dá vyhodit.
Noviny si můžete číst při obědě, v posteli, v autě, v letadle, či ve vlaku. I když tento handicap Internetu mohou v budoucnosti vyrovnat nová technologická zařízení (elektronický papír, či Internetové tablety) stále to nenahradí ten nádherný pocit, jako když přečtené noviny vyhodíte.
     

   Myslím, že je zcela lhostejné, zda-li je text napsán na staroegyptském papyru, školní tabuli, papíru nebo monitoru obrazovky. Důležité je, kolik lidí si tento text může přečíst. U papyru jsou to jen jedinci, v dnešní době třeba badatelé, u školní tabule lidé v místnosti a ještě jen v omezeném čase. Na papíru si může tutéž informaci přečíst (zjednodušeně) stejný počet  čtenářů, jaký náklad má vydání a prostřednictvím internetu (zjednodušeně) neomezený počet lidí. U papírové verze existuje výhoda, že si exemplář může přečíst více lidí a to bez použití speciálního přístrojového vybavení. Zaujme-li čtenáře papírové verze obsah, může ho na papíře schovat pro další generace.  U elektronické verze v tom vidím problém. Není jisté, zda dnes rozšířená  technologie archivace bude používána  za dvacet, neřku-li za sto let. Již dnes si běžný spotřebitel nemůže doma přehrát gramofonové desky na 78 otáček, které byly běžné před  padesáti lety, záznamy na kotoučových magnetofonech jsou dnes také více-méně nehratelné a totéž platí i o vinylových gramofonových deskách na 33 nebo 45 otáček, které byly běžné ještě před deseti lety.

   Publikace na internetu znamená možnost rychlého šíření informace, ale její archivace v internetovém prostředí je problematická. A to zvláště pro uživatele, kteří využívají internetových služeb zadarmo. Tam neexistuje žádný smluvní vztah, uživatel je anonymní a je na libovůli šiřitele internetového signálu, jak dlouho bude danou informaci na internetu udržovat.  Zvláště v oblasti blogů, kde si jich může každý uživatel založit libovolné množství, často je pak neudržuje, nepřidává informace nebo na ně zcela zapomene a tyto blogy, ale i e-mailové schránky se stanou mrtvými.  Je jen otázkou času, kdy provozovatel začne mrtvé blogy či e-mailové schránky odstraňovat. Může to být za několik měsíců či několik let, ale jednou k tomu patrně dojde. Taková informace bude  pak zlikvidována centrálně a bude na věky ztracena. Exemplář tištěného vydání však může nezávisle na jakémsi centrálním rozhodnutí přečkat i staletí. 

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

15. 7. 2006

Růžencová slavnost

15.07.2006 10:08 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Růžencová slavnost


  Včera jsem byl na výstavě, která je uspořádána k pětistému výročí namalování obrazu „Růžencová slavnost“. Obraz namaloval Allbrecht Dürer v roce 1506. Jo je let! Tolik generací lidí se vystřídalo na světě! A obraz zůstal.

Obraz je krásný, ale vlastně z původní malby  zůstaly jen asi dvě třetiny.
Zbytek byl v průběhu staletí domalován restaurátory. O tom je vlastně celá ta rozsáhlá výstava. Stojí za shlédnutí. Bližší informace na stránkách Národní galerie v Praze.

   Na výstavu jsem šel s paní Marií, (byl to její nápad), o níž jsem psal před časem v článku „Zázemí“.
   Bylo krásné páteční odpoledne a tak jsme se šli projít do přilehlé Valdštejnské  zahrady. Životní pesimismus paní Marie mě přivedl k tomu, že jsem si uvědomil, že ani návštěva  výstavy nemusí být pro někoho samozřejmostí.
  Někdo by tam vůbec nešel. Jeho myšlenkový svět se odvíjí v jiné rovině. Můj třicetiletý soused Petr má psychické  problémy. Včera mi napsal tuto zprávu:

 Noční sms jsem vyřešil, jak jsem Vám posledně napsal, v pondělí koupím video a objednám kuchyňskou linku, v úterý jdeme pro varnou desku, tak uvidíme. Teď jedu z chaty domů, zítra večer jdu s kámošem na pivo, tak se odreaguju.

   Soused Petr by na takovou výstavu nešel. Ne proto, že by nebyl kulturně založen, ale jemu spíš vyhovuje dívat se doma na video nebo číst. Ačkoli má dělnickou profesi, je to jeden z mála lidí, o němž vím, že pravidelně navštěvuje místní knihovnu. Čte docela těžká díla – světové klasické romány či díla encyklopedicko-poučná. Ale má fóbii z lidí a z uzavřeného prostoru, tak se z něj stal samotář, který „řeší“ své problémy alkoholem.

    Dnes jdu na návštěvu k přátelům,  kteří jsou velice kulturně založeni. Stále navštěvují všelijaké kulturní akce, křestože paní Věra je vozíčkářka. Uvědomil jsem si, jak málo by toho na výstavě o Růžencové slavnosti viděla. Obrazy i popisky jsou umístěny v úrovni očí stojícího člověka. Je logické, že lidé se zdravotním postižením přicházení ze života o mnohé. Paní Věra  by se však na tuto výstavu mohla podívat. Valdštejnská jízdárna má bezbariérový přístup. Ústřední dílo je veliké, je vidět dobře. Věra si z takové prohlídky může odnést zážitky v rámci svých pohybových možností. Slepý člověk by výstavu obrazů navštěvoval zbytečně.

   Moje úvahy se vám mohou zdát morbidní.  Avšak když jsme seděli s paní Marií  ve Valdštejnské zahradě, uvažovala o tom, že její život dopadl jinak, než si myslela za mlada. Paní Marii znám téměř 30 let.  Přesto, že jsme spolu tehdy pracovali 6 let v jednom podniku na vesnici, příliš jsme se neznali. Ještě před rokem 1989 nás oba život zavál do Prahy. Ona na té vesnici vyrůstala, čili šla do velkoměsta, já jsem se vrátil do rodné Prahy. Paní Marie nikdy v Praze nezakořenila a její venkovské rodiště se jí odcizilo. Paní Marie neustále přemýšlí, jak je všechno zbytečné. Málo co zkusí. Je jí 67 let a svůj život považuje za promarněný. Věře je 53 let a za těch zhruba 13 let, co jí znám, se stále o něco snaží. V rámci svých možností. Těžko by si mohla ve Valdštejnské jízdárně prohlédnout obrazy a přečíst popisky z úrovně stojícího člověka. Ale možná, že se na výstavu podívá na vozíku, bude-li jí má dnešní informace připadat zajímavá. A hlavně – podaří-li se jejímu manželovi poblíž zaparkovat autem.

   Po výstavě jsme se šli s paní Marií podívat do nákupního centra Anděl. Paní Marie uvažuje o tom, že si domu pořídí internet. K tomu ovšem potřebuje i počítač.  Než šla paní Marie do důchodu, pracovala v zaměstnání i na počítači. Divila se mě, že jsem si pořídil počítač domů a že ztrácím čas na internetu. Nemohla to pochopit, protože ví o mých potížích se zrakem. Nechtěla mi uvěřit, že počítač mě zbavuje do určité míry vnitřní samoty a že jsem se pomocí internetu  za tu dobu seznámil s několika lidmi. Paní Marie má ve svých letech také už různé zdravotní potíže. Největší potíž je ta, že se nevyrovnala se svým vlastním životem. Je to potíž psychická, která vyúsťuje v organické symptomy.  Marie stále čeká, že přijde něco zvenku, co jí dá vnitřní klid. Věří na posmrtný život a převtělování. Já na to sice nevěřím, ale i kdybych věřil, proč bych měl pasivně čekat až umřu, abych se dočkal lepšího života? Bude-li paní Marie ve svém dalším životě stejně pasivní jako dnes, vnitřní rovnováhy se stejně nedočká.

   Tak takovouto úvahu ve mně vyvolala návštěvy výstavy Růžencová slavnost.
Komentáře
[1]17.07.06 00:11:53Tenisák
Tvé poslední dva články jsou smutné, i když tento druhý článek, je živější. Se sousedem Petrem mám něco společného, rád čtu, ovšem na obrazy se rád kouknu, i když po výstavách moc nechodím. Zato video nemusím a ani ho doma nemám. Co se týče vozíčkářů, ti to mají bohužel špatné všude, čím to je nevím. Mentalitou čechů ? To asi ne.Fakt je ten, že u nás v práci je sice bezbarierový přístup, ovšem mezi pokladnama vozíčkáři stěží projedou. Je to nedomyšleno, asi tak, jako popisky u obrazů, na úrovni očí stojícího. Poslední dva články, a nejen ty, jsou pro mně, o přemýšlení o životě, zacož ti děkuji, otevíráš lidem oči. Alespon mě určitě. Tak se měj, a Ahoj.
[2]26.07.06 22:49:14Petacchi - www - 
Závěr je moc pěkný. Posmrtný život je moc hezká myšlenka a pro ty, co nejsou sami se sebou spokojeni má asi jisté kouzlo. Nečetl jsi náhodou knihu Tulák po hvězdách od Jacka Londona? Jestli ne, tak bych ti ji s dovolením doporučil. Velice zajímavé čtení a při tvé zmínce o reinkarnaci jsem si na ni vzpomněl. Jinak ti ještě přeju hodně vůle do nynějšího parného léta. O víkendu se má ochladit!!!! :-)
[3]27.07.06 09:04:26mluvka Tomáš
Milý Petacchi, Londona jsem přečetl celého již za svého dětství (okolo 13 roku věku). Tehdy moc nevycházel, ale četl jsem ještě laciné brožovaná vydání z první republiky. Co se týče otevírání očí, snažím se je otevřít především sám sobě. Na to, jak jsem starý, to jde ztuha.

3. 7. 2006

Konec trápení

03.07.2006 22:16 - 02. Deník -trvalý odkaz

Konec trápení


   Dnes jsem potkal starou paní s pejskem. Sousedka z vedlejšího domu, paní N. Je to asi tři čtvrtě roku, kdy jsem napsal o jejím synovi článek Doba se podepíše na každém z nás.

    Paní N. vždy odpověděla na pozdrav, ale nikdy se se mnou nedala do řeči. Věděla však, že jsem byl Mirkův spolužák na základní škole. Tentokrát nejen pozdravila, ale chytla mě za rukáv. Zastavil jsem se a ohlédl se. „Víte, že Mirek umřel?“ Strnul jsem překvapením. ještě nedávno jsem Mirka potkal. Paní N. pokračovala: „Je to asi tři neděle. Zakopl u nás v domě na schodech a rozbil si hlavu.“

   Hned mě napadlo, že Mirek byl asi opilý, ale neříkal jsem nic.
  
   „Mirek mě neměl rád“, pokračovala paní N., „Pavel říkal než umřel: kdyby se se mnou něco stalo, budeš mít s ním jen potíže. Teď už mám jen toho psa“, dodala paní N.  

   Ani jeden z jejích dvou synů to s ní neměl lehké. Pavel se kvůli ní neoženil a Mirek, který už byl rozvedený se po Pavlově smrti rozešel s přítelkyní, aby se mohl o matku starat a bydlet u ní.  Z obou se stali alkoholici. Už jsou na hřbitově a o jejich více než osmdesátiletou matku se nebude mít kdo postarat, až nebude moct na nohy. Bydlí v pátém patře bez výtahu.

   Rozloučil jsem se a pomalu šel za svým cílem. Vzpomněl jsem si na chvíli, kterou jsem popsal ve výše citovaném článku. Mirkovo trápení skončilo.
Komentáře
[1]04.07.06 01:45:07Lebeda
Nazdar Tome. Můj článek : Doba se podepíše je zpátky. Nevěděl jsem, že je to taková škoda..
[2]04.07.06 11:29:50mluvka Tomáš
Díky Lebedo za návrat tvého článku! Je to dobré porovnání!
[3]04.07.06 20:31:12Tenisák - www
Docela smutné, ale každodenní.
[4]11.07.06 22:39:36Petacchi - www - 
Smutné to je, ale nechápu, proč by to mělo být každodenní. Každodenní nejspíš jen pro skeptika nebo pohřebáka.