Dnes má být teplo až 32 oC. V pondělí k večeru silně pršelo. Šel jsem domů z nákupu a najednou kdesi za mnou zatroubilo auto. Ohlédl jsem se, jestli někomu nepřekážím. U chodníku zabrzdila stará zelená škodovka, ještě socialistický model. Někdo na mě zevnitř gestikuloval, ale přes okna pokrytá kapkami deště jsem ho nerozeznal. Stáhl okénko. Už jsem ho poznal. Pracovali jsme kdysi v jednom podniku. Já jako úředník, on jako knihovník. V tom podniku nejsme oba už přes deset let. Naznačil mi posunkem, abych počkal, že zaparkuje a přijde za mnou. Neměl jsem příliš času, ani náladu se s ním bavit. Nemám rád náhodná setkání na ulici. Dnes se moji známí málokdy jsou ochotni domluvit se z časových důvodů na setkání, ale když se náhodně setkáme na ulici, jsou schopni klábosit třeba hodinu.
Stál jsem skoro před svým domem a tak jsem se rozhodl, že dotyčného pozvu na kávu. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat, protože jsem měl jít za chvíli navštívit jiného svého známého, staršího pána, který už dva roky leží doma po mozkové mrtvici a nemůže se hýbat. Ten den měl narozeniny a já jsem pro něj měl připravený dárek. Známému, který vystoupil z auta, říkejme mu Michal, jsem tuto skutečnost hned oznámil. Udělal jsem kávu a Michal vytáhl z tašky CD-ROM, že mi ukáže nějaké fotky. Před několika dny se vrátil z dovolené v Etiopii. Aby tam mohl fotit, koupil si digitální fotoaparát za 11 tisíc. Vložil jsem CD-ROM do mechaniky počítače. Na obrazovce začala defilovat typická africká krajina a houfy polonahých černochů, tak jak to známe z afrických cestopisů. Fotografií bylo více než 400. Michal mě ujišťoval, že pokud mě to nebaví, že to nemusíme prohlížet, ale zjevně se chtěl pochlubit.
Vzpomněl jsem si na jednu sešlost bývalých spolupracovníků onoho podniku, kde jsme společně pracovali. Všichni nadávali, jak jsou drahé nájmy, jídlo, oblečení pro děti. Skoro všichni se však pochlubili, že byli na zahraniční dovolené s celou rodinou. Za tu dovolenou dala čtyřčlenná rodina několik desítek tisíc korun. Dovolená byla však za výhodnou cenu, ta už jim drahá nepřipadala, jako jim připadaly drahé věci denní potřeby. Koukal jsem na Michalovy polonahé černochy na fotografiích a přemýšlel, kolikrát asi oni byli na zahraniční dovolené. Michal říkal, jaká je v Etiopii bída, jak se černoši musí stěhovat za vodou. Zeptal jsem se ho, zda se mu někde v Etiopii líbilo nějaké místo, které by navštívil znovu. Odpověděl rezolutně, že ne, že by jel zase někam jinam. Rozpačitě koukal na plochou obrazovku mého počítače a nesměle řekl, že jemu zaměstnavatel koupil do práce také plochý monitor. Jakoby v druhém plánu znělo v jeho hlase, že on je chudý, on by si ho domu nemohl koupit.
Za dob socialismu si mnozí lidé zvykli, že všichni mají všechno. Ne snad všechno, ale jeden má to samé, co druhý. Stejný typ sporáku, pračky. V zimě dovolená v Krkonoších, v létě u Balatonu. Kapitalismus přinesl tak široký výběr možností, že na ně na všechny nikdo nemá. Ale pocit, že každý musí mít to samé jako druhý, zůstal.
Často mi připadá, že lidé jezdí na zahraniční dovolené jen proto, že neumí naplnit svůj život tam, kde žijí. Jedou se podívat na lidi, které uvidí jen jednou v životě, v podstatě tak, jako se chodíme dívat na zvířata do zoologické zahrady. Michal mi říkal, že když si chtěl v Etiopii vyfotit některé lidi, musel zaplatit určitou částkou. Ti lidé jsou tak chudí, že běžné fotografování je pro ně zdrojem obživy. A Čech je uspokojen, že vidí lidi, kteří se mají hůř než on. Ti černí domorodci patrně nemají velký zeměpisný přehled, neví, jak se žije v České republice nebo v Evropě. Ale žijí určitým pospolitým životem, jako u nás žijí Cikáni. Otázkou je, kdo je šťastnější. Ten, kdo má digitální fotoaparát nebo ten, kdo žije v rozvětvené lidské komunitě.
Michal, knihovník, se s určitou závistí díval, jak velkou mám doma knihovnu. Ano, knihovna je mou chloubou. Ale ne proto, abych se s ní před někým vytahoval. Proto, že v ní mám knihy, které mám rád. Jsem typ člověka, který se soustředí na život okolo sebe. Nejezdím na zahraniční zájezdy. Nejen, že bych je při svém zdravotním stavu nezvládl, ale uvědomuji si, že nemusím mít všechno. Nelíbí se mi ani myšlenka stěhování za zaměstnáním. Ruší tvorbu lidského mikrookolí. Několikrát za život jsem zaměstnání změnil. Ukázalo se, že i takzvaná letitá přátelství ze zaměstnání se rychle rozpadnou, nevídají-li se lidé každý den a nemají společného nic, než rutinní pracovní zážitky.
Prohlídka fotografií z Etiopie skončila. Michal byl asi rád, že se mohl pochlubit. Moje životní potíže ho celkem nezajímaly. Říkal, že náhodná, nepřipravená setkání jsou nejlepší. Michal uložil CD-ROM do tašky a odešel. Patrně se zase někde jinde někomu jinému bude moci pochlubit při náhodném setkání, že byl v Etiopii. Tak, jako byl v minulých letech byl na Mont Blancu a jinde.
Já jsem sebral dárek, knihu Miloše Zemana "Jak jsem se zmýlil v politice" a spěchal za přítelem Ervínem. Ležel v posteli. Chvíli měl radost z mé návštěvy. Pak mě, jako obvykle, přestal vnímat a pustil se ihned do čtení darované knihy. Mozek zasažený mrtvicí pracuje podivně.
Vrátil jsem se domů a pustil počítač. Potřeboval jsem udělat tu noc ještě velký kus práce. Počítač se spustil, ale pak definitivně přestal reagovat. Nešel ani vypnout, musel jsem ho odpojovat od elektrického proudu, což počítačům nedělá dobře. Uvědomil jsem si, že z Michalova CD-ROMu mi do počítače skočil jakýsi virus či jiný nepřítel. Byl jsem zoufalý. Naštěstí fungoval alespoň program pro zálohování dat. Když jsem ve čtyři hodiny ráno dokončil zálohování všech dat, začaly fungoval antivirové a antispywarové programy, potíž odstranily a počítač začal fungovat. Probděl jsem noc a nutnou práci jsem neudělal. Michalovo objevení nebylo pro mne dobrým znamením. Úrovně našich životů se už po několikáté minuly.
