31. 3. 2005

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/5.konec

31.03.2005 17:35 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/5.konec

deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
   Rozloučil jsem se, vyšel do sekretariátu a konečně požádal o čaj. Seděl jsem v křesle a byl jsem spokojen. Bylo po všem. Jenom mi připadalo, že je škoda, že nápady z mé písemné práce skončí někde v archivu či ve sběru. Dveře ředitelny se otevřely.  Několik členů rady vyšlo ven, aby si odpočinuli. Jedna paní si sedla vedle mě do křesla a zapálila si cigaretu. Zeptal jsem se, na kolik kandidátů ještě čekají. Byl jste poslední, odpověděla s úlevou. Pak mě potěšila sdělením, že ona osobně by byla ráda, kdyby ani po ukončení konkursu neztratila rada se mnou kontakt. Jiná členka rady, které jsem si do té doby vzhledem k velkému soustředění vůbec nevšiml, ke mně přistoupila a začala mi potřásat rukou. Byl jste výborný, zářila nadšením, obdivuji vaši odvahu. Zahlédl jsem pana doktora Susu a přistoupil jsem k němu. Požádal jsem ho, aby mou práci dal k dispozici budoucímu generálnímu řediteli. Podíval se na mě dobrácky. Děkuji, řekl neutrálně, v případě, že nebudete zvolen, rádi bychom se na vás v tomto směru obrátili.
   Na svém zasedání ihned po skončení pohovorů se Rada Českého rozhlasu rozhodla výběrové řízení ještě neukončit a generálního ředitele jmenovat později. Viděl jsem výběrové řízení zblízka a podle mě udělala rada  rozumné rozhodnutí. To, co následovalo po tomto rozhodnutí, vůbec nebylo hezké a nesvědčí to o vyzrálosti některých účastníků výběrového řízení a komise pro sdělovací prostředky českého parlamentu. Pečlivě jsem sledoval vývoj celé situace v tisku a v rozhlase. Kdyby byl na živu spisovatel pan Václav Čtvrtek, mohl by o tom napsat pohádku "Jak se Ježek s Musílkem  pošťuchovali. Ale to už je jiná historie, ta se mě netýká, přestože bohužel způsobila změnu rozhodnutí Rady Českého rozhlasu.
Komentáře
[1]07.04.07 22:58:00Tenisák
Zdravím, řediteli. Bylo to zajímavé čtení, všech 5 dílů. Já osobně bych do něčeho takového nešel, jsi docela odvážnej.

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/4.

31.03.2005 17:30 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/4.

deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
   Ve středu 16.června 1993 jsem si opět vzal dovolenou, oblek a kravatu a vyrazil do Českého rozhlasu, abych si konečně popovídal s radou. Byl jsem plný dobré nálady. Věděl jsem, že už o nic nejde, pan docent Říčan jistě už vykonal, co uznal za vhodné. Byl jsem však nesmírně zvědav, jací jsou lidé, kteří tvoří Radu Českého rozhlasu a doufal jsem, že si popovídám s lidmi, které rozhlas opravdu zajímá. Vešel jsem do sekretariátu generálního ředitele ve třetím patře budovy na Vinohradské třídě. Uvítala mě příjemná sekretářka a posadila mě do předsálí ředitelské pracovny. Omlouvala se, že musím čekat, předchozí kandidát je ještě vevnitř, pohovor se protáhl - je podrobný.
   Nabídla mi čaj. Odmítl jsem. Bylo mi dobře, seděl jsem v pohodlném křesle, nic jsem nepotřeboval. Za deset minut se otevřely dveře a z nich vyšel muž, kterého jsem znal, a za ním vyšli další tři lidé, patrně členové rady. Muž se loučil a vyzvídal: kdy se dozvím výsledek? Ještě dnes či zítra? Potřebuji to vědět, abych se mohl zařídit časově. Á, pán už se cítí ředitelem. To mě pobavilo. Jeden člen rady ke mně přistoupil. Vy jste pan Němec? Já jsem doktor Susa.  Musím se vám omluvit za skluz. Rada se chce věnovat každému uchazeči důkladně, a proto se předchozí rozhovor protáhl. I na vás chceme mít dostatek času. Teď bychom ale potřebovali dvacet minut na oběd. Ujistil jsem předsedu Rady Českého rozhlasu, že mi to vůbec nevadí a rád počkám.  Během pauzy jsem pozoroval cvrkot v sekretariátu. Do místnosti vstoupila další žena. Když si ukládala nákup do ledničky, pochopil jsem, že je to druhá sekretářka. Byla velmi atraktivní. Přemítal jsem o jednom z dotazů dr. Tošnera: jak byste se zachoval, kdyby vám nějaká žena, vaše podřízená, začala dělat drobnější anebo i větší úsluhy, které by nebyly v její pracovní náplni? Mezitím se rada vrátila, pan doktor Susa mi představil jednotlivé členy.  Přísedícími byli dr. Tošner a doc. Říčan. Pohovor vedla dr. Helena Klímová. Jí jedinou jsem si z celé rady zapamatoval, protože jinak jsem se plně soustředil na své odpovědi. Řekněte nám, položila úvodní otázku paní Klímová, co považujete v životě za svůj největší úspěch a jakou největší obtíž jste musel překonávat. Vyprávěl jsem o překonání důsledků těžké nemoci v mládí, o některých životních cílech, které jsem dosáhl pevnou vůlí a vytrvalostí, a dospěl až k současnosti. Členové rady se pustili do kladení odborných otázek. Otázky se týkaly všech oblastí práce rozhlasu. Upřímně řečeno, byl jsem trochu zklamán, protože to, na co se mě rada ptala, jsem uvedl už v písemné studii a tak jsem vlastně jen volně tuto práci opakoval. Možná, že to byl záměr, snad se rada chtěla přesvědčit, zda jsem koncepci zpracoval opravdu sám. Za hodinu a půl jsem dostal dvě poslední otázky. V případě, že nebudu zvolen ředitelem, byl bych ochoten spolupracovat s radou či Českým rozhlasem na problematice vysílání? Odpověděl jsem ano. V případě, že budu zvolen generálním ředitelem, kdy bych mohl nastoupit? Odpověděl jsem, že bych rád řádně předal práci ve svém nynějším zaměstnání a na to bych potřeboval zákonnou výpovědní lhůtu dva měsíce. Pomyslel jsem si, že to je zbytečná otázka, neb v podstatě moje úloha skončila, ale ocenil jsem slušnost rady. Měl jsem dobrý pocit, že jsem před skupinou čestných lidí, jejichž opravdovou snahou je najít takového člověka, do jehož rukou by mohli svěřit řízení Českého rozhlasu s plným vědomím, že má pro tuto práci skutečně všechny předpoklady.

klikni - 5.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/3.

31.03.2005 17:27 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/3.

deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
   Měl jsem na víkend o zábavu postaráno. Odehrávala se v Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy ve Spytihněvově  ulici v Praze 2.  Ve dvouhodinovém rozhovoru jsem se snažil vysvětlit panu dr. Tošnerovi, že být ředitelem rozhlasu by pro mě mělo význam hlavně ten, kdyby se mi podařilo dokázat, aby tato instituce pracovala podle dobrých pravidel a aby lidé tam pracující táhli za jeden provaz, protože by byli spojeni společným cílem. A co byste z toho měl vy, nechápal stále dr. Tošner. Radost, odpověděl jsem. Nevím, zda to pan dr. Tošner pochopil, asi mu to připadalo málo. Pan docent Říčan mi dal zpaměti spočítat několik příkladů. Moc se mi to nelíbilo, příliš se v poslední době spoléhám na kalkulačku. Zajímalo ho, s kým jsem se radil, když jsem posílal přihlášku do konkursu. Neuspokojilo ho, že s nikým. Neuspokojilo ho, že přítel, který o mně psal radě referenci, nemá nic společného se sdělovacími prostředky. Vyzvídal, které lidi si přivedu do rozhlasu jako "své lidi", abych jimi obsadil důležité funkce. Neuspokojilo ho, že jsem neměl v úmyslu strategicky obsadit rozhlas svými známými. Potom mě začal přesvědčovat, že i kdybych byl zvolen, že bych místo generálního ředitele stejně nepřijal. Proč, zeptal jsem se já. Ze stejných důvodů, jako bych já nechtěl být ředitelem nemocnice. Nebyl byste tam šťasten. Přece byste nechtěl žít mezi těmi mafiemi, které v rozhlase vládnou, jste inteligentní člověk, domlouval mi trpělivě pan docent Říčan. Když jsem však odmítal přijmout jeho tvrzení za svou myšlenku, ztratil pan docent trpělivost. Vy generálním ředitelem nebudete. Nemáte k tomu odborné předpoklady. Děkuji vám za účast v konkursu, na shledanou. Řekl to s takovým důrazem, že mi bylo jasné, že generálním ředitelem opravdu nebudu zvolen. Pan docent Říčan byl radou placený expert, který měl posoudit vhodnost uchazečů. Že se mu já jevím jako nevhodný, bylo nad slunce jasné.  Udivilo mě však, že hodnotí mou odbornost.  Z předchozích informací vyplývalo, že odbornou stránku uchazečů bude hodnotit rada po osobním pohovoru se všemi kandidáty. Nezdálo se mi férové, že mi záporné rozhodnutí neoznámil žádný člen rady, ale poradce-psycholog. Byl jsem zvědav, zda mě rada pozve k pohovoru. Chtěl jsem zavolat dr. Tošnera, ale ten se na týden někam ztratil, a tak jsem mu nechal na záznamníku několik vzkazů. Mezitím mi rada poslala pozvání na pohovor.  Dr. Tošner se ozval sám. Otázal jsem se ho, zda rozhodnutí doc. Říčana bylo správné. Připustil, že konečné rozhodnutí o vhodnosti kandidáta a jeho volbu na ředitele může udělat jen rada. Nevím, jak bych vám mohl pomoci, nasadil tón profesionálního psychologa. Nijak, odvětil jsem, chtěl jsem pouze, abyste věděl, že považuji jednání pana docenta Říčana za nekorektní. Můžete svůj názor říci i radě, poradil mi, bude hodnotit i nás, psychology.

klikni - 4.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/2.

31.03.2005 17:24 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/2.

deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
 Úvahy popsané výše mi táhly hlavou, když jsem podrobně prohlížel údaje o českém rozhlase, které mi zaslala jeho rada. Informací bylo sice hodně, ale byly ve velmi obecné rovině, a tak mi bylo hned jasné, že použít je pro jinou než jen rámcovou koncepci bez možnosti doplňkových informací není možné. Na dolování dalších informací z rady nebyl čas, protože termín odevzdání byl velmi krátký - pouze 15 dní čistého času včetně doručení do rozhlasu. Dva dny jsem strávil přemýšlením, jestli se na celou akci přece jen nevykašlu. Rada požadovala kromě koncepce ještě lustrační osvědčení a dopisy od dvou lidí, kteří by o mně vypověděli jako o člověku. Bylo mi jasné, že ten, kdo se stane generálním ředitelem, bude mít reference od nějakého veřejně známého člověka. V kruzích, kde se pohybují známé a populární osobnosti, se však já nepohybuji. Bez referencí bych však nesplnil formální podmínky výběrového řízení a neměl bych žádnou naději, že se dostanu před radu. Účast ve výběrovém řízení by mi umožnila předestřít řadu mých dlouholetých námětů na práci rozhlasu jeho radě a jejím prostřednictvím i výkonnému vedení Českého rozhlasu. Příležitost, jak alespoň jednou prolomit komunikační bariéru mezi běžným posluchačem a lidmi, kteří vytvářejí tuto málo pružnou, dinosauří instituci, mě lákala. To si nemohu nechat ujít! Požádal jsem proto svou matku a svého přítele, aby mě popsali tak, jak mě znají jako člověka - pravdivě a bez přikrašlování, a zároveň jsem odeslal na MV ČR kolkovanou žádost o vydání lustračního osvědčení. Zakoupil jsem a prostudoval potřebné zákony.  Po zbylé večery i o víkendu jsem sepsal více než třicetistránkovou studii, ve které jsem rozebral problémy Českého rozhlasu, na které se mě rada ptala, i řadu dalších, jejichž brzké řešení pokládám za důležité já sám.  Na konečné úpravy, přepsání na stroji a osobní doručení do budovy rozhlasu jsem si vzal dva dny dovolené. Uprostřed finálních prací  mě překvapila jedna zpráva. Generální ředitel Českého rozhlasu, jehož výpovědní lhůta skončila 31. května, se 1.června stal generálním ředitelem soukromé televize Premiéra. Zdalipak k tomuto datu pominuly i jeho zdravotní potíže?
   2.června v odpoledních hodinách jsem přinesl do rozhlasu materiály ke konkursnímu řízení a od té chvíle nabývají události na zajímavosti. Dostávám telegram, potvrzený po zasedání rady 3.6. ve 23,00 hod. i telefonem, že se mám v pátek 4.6. dostavit do rozhlasu k psychologickým testům. Vzal jsem si sako a kravatu a vyrazil. Úvodní písemné testy byly společné pro 13 kandidátů, které rada den předtím vybrala ze 35 přihlášených uchazečů. Patrně všichni byli zaměstnáni ve sdělovacích prostředcích. Já ne, a to byl úspěch! Testy vedli dva psychologové - dr. Tošner a doc. dr. Říčan. Připadal jsem si jako před dvaadvaceti lety na gymnáziu, kdy se jiní psychologové snažili zjistit, zda jsem schopen udělat maturitu a zkoušky na vysokou školu.  Podivil jsem se, jak málo se od té doby změnil způsob i obsah práce v tomto oboru. Testů bylo hodně, jejich vyplňování trvalo přes čtyři hodiny. Chvílemi jsem měl však pocit, že jsem navštívil manželskou poradnu, než že se ucházím o zaměstnání.  Jenom jeden test mě zaujal. Byl natolik speciální, že ho s námi přišel udělat třetí specialista - dr. Bakalář. Byl to jakýsi způsob shody mezi přítomnými. Pan dr. Bakalář nám nadiktoval například pět čísel a my jsme měli vybrat takové číslo, o němž jsme se domnívali, že je vybere i většina ostatních. Podle počtu shod jsme dostali body. Shodoval jsem se s přítomnými pány redaktory jen málo. Docela mě to potěšilo. Společné testy končily sepsáním životopisu s objasněním, co nás vedlo k tomu, že se ucházíme o místo generálního ředitele a jak získání tohoto místa ovlivní náš život. Před odchodem jsme si dohodli s oběma psychology termín individuálních pohovorů.

klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/1.

31.03.2005 17:19 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Jak jsem se nestal generálním ředitelem Českého rozhlasu/1.

deník Telegraf, 28.srpna 1993, strana 15
Ve středu 19.května 1993 jsem našel doma objemnou obálku. Vážený pane, psala mi Rada Českého rozhlasu, děkujeme Vám za Vaši přihlášku do výběrového řízení Českého rozhlasu.

   Zásilka obsahovala téměř sedmdesát stran číselných tabulek a grafů. Tyto informace mi měly pomoci při písemném zpracování koncepce, v níž jsem měl ukázat, jak bych si na místě generálního ředitele poradil s různými problémy, které s touto institucí dlouho zmítají. Už několik ředitelů po roce 1989 si na nich vylámalo zuby, či poranilo dásně. Naposledy pan doktor Mejstřík, který z problémů v Českém rozhlase patrně onemocněl, a proto ze zdravotních důvodů ze své funkce odstoupil. Jeho výpovědní lhůta měla vypršet ke konci května. Pak už bude rozhlas bez ředitele. Kde hledat nového? Člověk by předpokládat, že v roce 70.výročí založení rozhlasu bude celá řada profesionálů, kteří budou vděčni Českému (dříve Československému) rozhlasu za to, co se v něm naučili, a budou mu to chtít vrátit. Ale co to?  Právě ti zkušení opouštějí rozhlas a dávají se najímat soukromými rádii. Jaké jsou důvody? Chuť pracovat jinak?  Peníze? Špatné lidské vztahy? Nebo se jim nepodařilo získat od ministerstva vnitra lustrační osvědčení? A co ti, co v rozhlase zůstali? Dovedou táhnout za jeden provaz?  Co je spojuje? Pošilhávají po lépe placeném místě? Na mnoho otázek nemohla patrně Rada Českého rozhlasu najít uspokojivou odpověď, proto asi viděla jediné řešení ve vypsání konkursu.
   Proč jsem se do konkursu přihlásil já? Protože jsem rozhlasu také nesplatil investici, kterou do mne vložil: naučil mě přemýšlet. Před dvaceti lety jsem se za pomoci rozhlasových pracovníků soustředěných okolo pořadu Halali zamiloval do zvuku. Poznával jsem principy kompozice zvukového snímku, ať už slovního nebo jen s použitím hudby a nejrůznějších zvuků. Na vlastní kůži jsem si zkusil, že celá práce od přípravy scénáře, předtočení reportážních či zvukových záběrů až po montáž a zvukovou realizaci třeba jen krátkého dílka není věc nikterak jednoduchá. Osvěta o rozhlasové práci, kterou dělali nadšení profesionálové, vedla k výchově náročných posluchačů. Ti pak vyžadovali kvalitní pořady a rozhlasoví pracovníci nechtěli zůstat své profesi nic dlužni. Všechno samozřejmě dokonalé nebylo. Vážné nedostatky měla objektivita zpravodajství, to však nebylo jen vinou rozhlasových pracovníků. Závislost čehokoli v té době na politice státu je snad dostatečně známa.
   S nástupem tzv. demokratického státu po roce 1989 mě překvapil silný pokles profesionální úrovně českého rozhlasového vysílání. Jakoby rozhlasoví pracovníci byli zaskočeni skutečností, že najednou je možné říci do rádia skoro úplně všechno. Svoboda projevu přináší s sebou ještě jednu záludnost. Každý sice může veřejně říci, co chce, ale nic ho nenutí k tomu, aby to řekl takovým způsobem, který bude posluchači srozumitelný. Také ho nic nenutí k tomu, aby poslouchal někoho jiného než sám sebe. Vzniká tak komunikační bariéra mezi lidmi, což je vlastně paradox při současném obrovském rozvoji masových sdělovacích prostředků, tzv. masmédií.

klikni - 2.část
Komentáře
[1]02.09.07 11:59:43n2
Mily Mluvko, srozumitelnost sdeleni je jeden z problemu svobody slova - druhym problemem je to, jestli budes mit moznost mluvit k nekomu a jestli te nekdo bude vubec poslouchat. Vlastne vetsi "svobodu slova" ma nekdo, kdo sice nesrozumitelne ("nerozumim tomu, asi to bude neco hodne sloziteho a zajimaveho") mluvi o nicem (dulezitem), ale tyto sve shluky pismenek dokaze protlacit treba na klicova mista deniku s velkym nakladem, nez nekdo jiny, kdo bude velmi srozumitelne ("co nam to povida, vzdyt to je prece jasny") sdelovat neco zavazneho ("ze ho takova pitomost zajima!"), ale jedinym jeho mediem bude nejaka zapadla internetova stranka, ktera bude mit treba pet ctenaru za mesic ci rok - ackoliv by si prave tyto clanky zaslouzily byt na nejakem dustojnem miste v ctenych mediich. Skoro by se chtelo poznamenat, ze svoboda slova je tak velka, jak moc kricis a kolik lidi prinutis, aby te poslouchali... dobre je kricet neco jak "MAME PRO VAS VELKOU SLEVU"
[2]02.09.07 22:04:37mluvka Tomáš
Milý nemo 2, tvá slova jsou důkazem, že jsi aktivně nezažil dobu nesvobody slova a svobodu slova považuješ za samozřejmost. (A to je velmi pozitivní!!!) Ó, to já ještě nikoli. Lépe nebýt stíhán za to, že něco napíšeš na zapadlou internetovou stránku, než miliony čtenářů, které podlehly lživému reklamnímu výkřiku. Každý člověk si musí vybrat, čemu věnuje čas ze svého dne. Život je krátký a den má pouze 24 hodin.

29. 3. 2005

Sebevražda

29.03.2005 18:31 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Sebevražda

(20.11. 2003 20:10:18)
Ve zpravodajství portálu Tiscali jsem se dočetl, že známý hudebník Jiří Brabec spáchal ve věku 63 let sebevraždu. Nějaká čtenářka ihned přidala komentář, že je to sice smutné, ale že Brabec tím nic nevyřešil, protože po sobě zanechal nezaopatřenou ženu a děti. Jak si někdo může myslet, že sebevřaždou se nic nevyřeší? Naopak, sebevraždou se pro dotyčného vyřeší úplně všechno. On se vzdává odpovědnosti a někdo ji musí po něm převzít. Veškeré soudy jsou zbytečné, protože on se je už nedozví a nemají na něj žádný vliv. Není to tak dávno, co se upálil devatenáctiletý chlapec. V dopise na rozloučenou uvedl, že není spokojen se současným stavem světa. Po několika dnech bylo oznámeno, že se jednalo o psychicky narušeného jedince. Je smutné, když devatenáctiletý chlapec nevidí životní východisko, byť by se jednalo o jeho ryze soukromé problémy. Mnoho lidí tento čin odsoudilo. Jako důvod tito lidé uváděli, že chlapec se neměl právo zabít, protože sám si nedal život. To by ovšem vedlo k paradoxnímu závěru, že život by mu mohli vzít rodiče, kteří mu ho dali. Sebevraždy staršího muže a mladého hocha měly jistě rozdílný důvod. Oba však patrně dospěli k názoru, že není na světě nikdo, kdo by jim pomohl jejich problémy vyřešit a že proto nemá smysl dál žít. Bohužel, toho se může přihodit každému z nás. Okolí pak bude činit soudy, zda na to měl či neměl právo. Ale v tom okolí se předtím nenašel nikdo jako dobrý přítel v písni Jiřího Suchého "Obnošená vesta". 
Komentáře
Článek je bez komentářů

Zifčák

29.03.2005 18:25 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Zifčák

(17.11. 2003 8:42:58)
Televize Prima uvedla 16.11. zajímavou Nedělní partii. Stanuli v ní proti sobě bývalý disident, nyní kontroverzní umělec a ředitel Národní galerie Knížák a bývalý důstojník Státní bezpečnosti, nyní předseda klasické socialistické Komunistické strany Zifčák. Docela mě obešla hrůza. Kupodivu Knížák se držel ve svých názorech zpátky a tak větší prostor v pořadu měl Zifčák. Předestřel, jak by si představoval svou moc v tomto státě. Udělal by pořádek. Ale ne takový, aby se lidi v tomto státě měli lépe, ale takový, aby klasičtí komunisté opět vytvořili stát jedné strany a malá skupinka totalitních vládců aby si zajistila moc ve státě na věky. Zavedli by opět cenzuru. Zifčák uvedl, že by občané museli být ke státní moci servilní. Tento termín jsem neslyšel z úst komunistických stranických špiček ani za socialismu. Tehdy se mluvilo o loajalitě. Loajalita znamenala oddanost režimu, servilita by znamenala přímo podlézavost režimu. Zifčík poukazoval na to, že jemu a podobným není dáván prostor v televizi, ale vlastně přiznal, že kdyby byl u moci on, jiným názorům by sám nedal prostor vůbec. Tak, jako tomu bylo za socialismu, kdy lidé s odlišnými názory byli označováni za lidskou spodinu a jiné politické názory byly označovány za kriminální činy.
 Svou úlohu 17.listopadu 1989, kdy se vydával za mrtvého studenta Šmída, nijak neobjasnil. Řekl, že to musí objasnit historici. Neodpověděl na přímou otázku redaktora, jaké pokyny od StB tehdy dostal. To musel vědět, i kdyby neznal vzájemné souvislosti. Bylo vidět, že ho mrzí, že nemůže být u moci. Jenže jeho úloha před 17.listopadem 1989 byla tak jasná, že on nemohl převléknout kabát a hlásit se dnes k principům mnohonázorové demokracie. Dnes jsou většinou bývalí příslušníci StB ukazováni v televizích jako nemohoucí stařečkové. Pořad se Zifčákem byl zajímavý tím, že ukázal, že existují bývalí příslušníci StB, kteří jsou dnes v nejlepších letech mezi čtyřicítkou a padesátkou. Otázkou je, jak tito lidé působí v české společnosti dnes. Možná, že ji i dnes rozkládají zevnitř pod jinými převleky. Ale to se asi nedozvíme. Stejně tak se nedozvíme, jaké bylo opravdové pozadí listopadu 1989. Neobjasnil to ani diskusní pořad v televizi Prima. 
Komentáře
Článek je bez komentářů

24. 3. 2005

PF 77

24.03.2005 12:50 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

PF 77

(17.11. 2003 0:17:28)
Dnes je předvečer 17.listopadu. Česká televize připomněla toto výročí novou původní televizní inscenací "PF 77" s Vlastou Chramostovou v hlavní roli. Hra měla patrně připomenout politické ovzduší v roce 1977, v době podpisu Charty 77. Jsem pamětníkem tohoto roku, avšak uvědomil jsem si, že už je tady celá generace lidí, kterým tato doba nic nepřipomíná a pro ně musel být film dost nezajímavý. Soustředil se na retrospektivní ukázku prostředí (oblečení, jídlo, zařízení bytu) a myšlenka filmu jako by ustoupila do pozadí. V popředí jsem vnímal podkresovou hudbu, která byly tvořena tehdy populárními českými písničkami, které se dnes přelily do produkce českých soukromých rádií. Vzhledem k tomuto podkresu často nebylo rozumět slovům postav. Obrazová atmosféra byla tvořena krátkými klipovými záběry na různé detaily, charakterizující tehlejší dobu (remoska, točený salám). Těch detailů bylo tolik, že já jako pamětník jsem při nich vzpomínal na to, jak jsem si tyto detaily pamatoval a děj mi unikal. Mladší generaci tyto detaily už nemohou říci nic. Právě přes zpěváky populární hudby, kteří jsou hvězdami dodnes, jsem si uvědomil, jak i v jiných oborech se lépe na nové poměry adaptovali lidé, kteří hráli prim už v roce 1977. Nevím, zda to byl záměr, ale já jsem pochopil, že doba se změnila vlastně jen v kulisách, ale rozdělení lidí na ty, "kteří v tom umí chodit" a na ty ostatní, zůstalo. Jen to rozdělení je méně přehledné. Dnes se často dá jen těžko zjistit, "kdo jsme my" a "kdo jsou oni". Protože část "jich" se přelila z minulosti a druhá část "jich" vyrostla až po roce 1989. My ostatní si akorát tak můžeme přečíst v Blesku o soukromém životě Heleny Vondráčkové či Karla Gotta nebo dokonce prezidenta republiky. A to je ten rozdíl.
Komentáře
[1]22.04.05 00:50:18Lebeda
Točený salám. Dnes už né. Když jsem si naposled koupil párky, tak jsem se nejenom pos.... , ale ještě k tomu jsem měl 39 horečky. A některé obsahují i 30% masa ! A remoska? Ta se nejen vyrábí, ale i vyváží na západ. A soukromý život našich hvězd? ten mne nezajímal nikdy...
[2]22.04.05 10:54:04mluvka Tomáš - www
Soukromý život hvězd - dnes je často vidět pod drobnohledem - a pasívním lidem nahrazuje obsah vlastního života. Kdyby tomu tak nebylo, mnohé časopisy, které staví svůj obsah na popisu a hodnocení života tzv. "celebrit", by už dávno zkrachovaly.

Zpráva trosečníka

24.03.2005 12:49 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Zpráva trosečníka

(15.11. 2003 15:31:38)
Tento týden jsem viděl v televizi dokumentární film o výpravě za filmováním vzácné starobylé ryby latimérie. Když se podařilo rybu živou v moři objevit a natočit, napsal o tom na místě v moři vedoucí výpravy zprávu a rozeslal ji z místa v několika lahvích, tak, jak to dříve dělali trosečníci na ztroskotavší na pustém ostrově. Dnes je jiná doba než ta, za níž posílali trosečníci zprávy v lahvích. Přesto dovolat se někoho je často velmi složité. Jeden by řekl, že internet pomáhá lidi sbližovat a ono je tomu na opak. Jedna z diskusních skupin na BlaBla má název "Výkřiky do tmy". Už tento název hovoří o tom, že ten, kdo křičí je sám jako trosečník na pustém ostrově, i když je uprostřed lidí. I mnohé jiné diskusní skupiny hovoří o samotě a osamělosti pisatelů. Také já jsem si jednu takovou skupinu založil. Jmenuje se "Samota 2". Během několika dní však zmizela pod nánosem novějších skupin a nikdo do ní nepřispívá, protože o ní neví. Proto jsem si založil diskusní skupinu pro lidi, kteří myslí trochu jako já. Tuto skupinu. Jako kritérium jsem určil věk, protože si myslím, že od určitého stáří člověk musí přemýšlet sám o sobě na základě svých životních zkušeností. Kdo si tento věk přizná a dokáže zformulovat své životní postoje v souvislých a relativně spisovně česky kladených větách, ten sem jistě napíše. Zatím to tak nevypadá. I tato diskusní skupina zmizela během několika dní. Možná, že ji však časem někdo náhodně objeví, zamyslí se a přidá svůj kamínek. Nestane-li se tak, budu sem občas přidávat své životní postřehy jen já. I Robinson Crusoe žil zprvu na svém ostrově hodně dlouho sám.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Ať žije dělnická třída!

24.03.2005 12:46 - 04. To, co jsem napsal jinde -trvalý odkaz

Ať žije dělnická třída!

(13.11. 2003 18:28:15)
Navštívil jsem svého psychologa. Pracuje v jedné pražské nemocnici. Je to renomovaný odborník, často jeho stanoviska k různým případům uvádějí televizní i rozhlasové stanice. Neměl na mě příliš času. Řešil jiné problémy. Přišla nádvorní parta a oznámila mu: "Šéfe, tak to tady jdem vystěhovat." Psycholog se bránil, že o žádném stěhování neví a že má objednané pacienty. Dělníky to nezajímalo. "Zdržujete nás od práce, šéfe, budu si na vás stěžovat", ohlásil předák a nádvorní parta odešla. Na jiných pracovištích lékaři patrně podlehli vyhrůžkám dělníků. Na některých odděleních se začlo stěhovat. V celém pavilónu zavládl hluk a prach, dělníci vesele stěhovali nábytek a přístroje. Na dosud nedotčeném patře leželi v jednom pokoji ambulantní pacienti, do jejich žil pomalu vkapávaly infúzní roztoky. Připomnělo mi to nedávnou situaci, kdy se objednaný řemeslník ve sjednanou dobu nedostavil a když jsem ho konečně sehnal mobilním telefonem, řekl: "Šéfe, mě se to nějak nehodilo, ale včera jsem šel okolo, tak jsem na vás zvonil, že bych to zmáknul a vy jste nebyl doma!!!" Přesto, že je desetiprocentní nezaměstnanost, není v Praze skoro možné sehnat dělníka, ať už kvalifikovaného, či nekvalifikovaného. Všichni mají moc práce a dávají jaksepatří najevo, že si dobře pamatují, že za socialismu byli vedoucí silou ve státě a že ani dnes se bez nich nikdo neobejde. Ať žije dělnická třída! 
Komentáře
[1]21.04.05 22:19:57Ledeba
Slovo je slovo. Když slíbím tak přijdu. A že mne nezajímají pacienti. Jsem placen za práci. Ten bordel zorganisoval někdo jiný, s větším platem. A sehnat dělníka bude stále těžší. Za ten plat se do dělnických profesí mládež zrovna nehrne. No a na závěr. Vylili mne z práce. Ale až od prvniho! No a už mne nechávají pozdravovat. A z jiných úst: jestli bych nemoh přijít v sobotu, místo v neděli. To je totiž ještě posledního. Jen ať si ten kapitalismus budujou sami když se jim tak líbí. Ať si kupujou zahraniční auta a jachty z peněz co si vydělají. Já dělnická třída jim na ně přispívat nehodlám. Ten nick je tak schválně. Aby si mne opět nenašli a tu svobodu projevu mi ještě trochu neosladili. Zdravím příteli Tome. No a stou vedoucí silou si to trochu přehnal. Na to tu byla KSČ.
[2]23.04.05 14:15:57mluvka Tomáš
Sehnat dělníka, českého dělníka, je těžké. Sehnat slovenského, ukrajinského anebo jinonárodního dělníka bude stále lehčí. Otázkou je, kdo bude žít v této zemi za 30 let. Dříve tu na všechno byla KSČ. Dnes se nějak rozdrobila do více stran, tak není jasné, kdo je kdo. Ale hlavně není jasné, kdo je tu vlastně na to, na co tu dřív byla KSČ.